Je mezi vámi poměrně velký věkový rozdíl – sedm a půl roku. Jak to fungovalo?
Jiří: Měli jsme společný pokoj, což přinášelo nejen spory, ale i vtipné okamžiky. Vzpomínám si, že když jsem byl v pubertě, jednou za mnou přišli mí kamarádi a na zadek Aleniny nejoblíbenější panenky napsali fixem: SEX.
Alena: Bylo to pro mne obrovské trauma! Nemohla jsem uvěřit tomu, že to můj milovaný brácha dopustil! A tak jsem vzala jeho gramofonové desky, které tehdy dost složitě a ne úplně levně kupoval na burze, a poškrábala jsem je. Což byla dost krutá pomsta vzhledem k tomu, že pak už byly naprosto nepoužitelné. Myslím, že tehdy mě asi fakt chtěl zabít.
Jiří: No jo, ale já jsem to té panence neudělal!
Alena: Ale když jsem ti ji s pláčem ukazovala, rozesmál ses – což byl v mých očích jednoznačně podraz. Na druhou stranu bylo skvělé mít staršího bráchu, kterého všechny holky milovaly, a když byl ve škole nějaký problém, stačilo říct: „Hele, já mám bráchu v devítce, takže bacha…!“ Taky si pamatuju, jak jsem jednou přišla nečekaně domů dřív a načapala jsem tě tam s holkou, což mne dost rozčílilo, protože jsem nechápala, že můžeš mít rád někoho jiného víc než mě. Tak jsem to práskla našim. No, neměl jsi to se mnou jednoduché.
Jiří: Ale máme se rádi, že jo? Žádné zásadní problémy jsme nikdy neměli. Když někdy slyším od lidí kolem sebe, jak se nesnášejí se svými sourozenci, je mi z toho docela smutno.
Napadlo vás někdy, že si oba vyberete stejnou cestu životem?
Jiří: Vůbec ne, navíc ani jeden z nás kuriózně k divadlu nesměřoval.
Alena: Nikdy jsem vlastně o herecké dráze neuvažovala, zajímala mě psychologie.
A jak se to tedy stalo?
Jiří: Můj kamarád, se kterým jsem studoval VŠE, hrál v amatérském souboru na Hanspaulce. Jednou jsem ho jel vyzvednout na zkoušku. Bylo to měsíc před premiérou a vypadl jim představitel kata. „Kdo to zahraje?“ Nevím, co mě to napadlo, ale ozval jsem se: „Já.“ Netušil jsem, že mě bude čekat trauma, protože jsem měl ve hře asi tři věty a navíc strašnou trému. Pak jsem nazkoušel pohádku, kde jsem měl těch vět už šest. Tehdy jsem pochopil, že moje herecká kariéra stoupá strmým tempem. Tak jsem šel jsem na konkurz do A studia Divadla Na okraji. A bylo.
Alena: Za nějaký čas dělalo A studio nový konkurz. Chtěla se ho zúčastnit moje spolužačka z gymnázia, která je dnes gynekoložkou, a přála si, abych ji doprovodila. Když jsme vešly, zahlédla jsem Jiřího, který se naprosto nepokrytě naštval, že jsem přišla a budu dělat ostudu. Což mne samozřejmě inspirovalo k okamžitému činu – přihlásila jsem se taky. Neměla jsem pochopitelně nic připraveného, chtěla jsem spíš provokovat, a tak jsem předvedla jakýsi trik s utrženým palcem a pak zarecitovala nějakou komunistickou básničku, kterou jsme se učili ve škole. No a jak už to tak bývá, když člověku o nic nejde, většinou mu to vyjde. Přitom jsem chtěla jen vytočit bráchu.
Jiří: Jo, naštvaný jsem byl. Zdálo se mi, že moje sestra oproti ostatním zájemcům nic moc nepředvedla a že ji přijali jen kvůli mně.
Říká se „mít hlad jako herec“. Měli jste někdy, obrazně řečeno, hlad?
Jiří: Ne obrazně, ale skutečně. Před mnoha lety, na začátku devadesátých let, jsem byl v souboru, kde nebyly peníze a třeba půl roku jsme nedostávali gáži. Ráno jsem se díval na lidi, jak nakupují – a já neměl ani na rohlík!
Alena: Vychovávala jsem sama dvě děti a zažila období, kdy jsem si od banky musela půjčit peníze, abych vůbec měla na základní věci. Tehdy jsem se sama sobě divila, že od divadla neuteču.
Jiří Štrébl    Alena Štréblová |
