Telefon: Pane Hromado, mohl byste napsat o životním stylu homosexuálů? Tak to bych nemohl! Jaký může mít homosexuál životní styl? Zepředu? Shora? Zezadu? Skrz? Proč si lidi stále při setkání s námi myslí, že dýcháme a žijeme jen pro TO! Trochu nuda ne? Za deset let se vstřícně proměnily legislativa i veřejné mínění. Ze všech stran slýchám, jak je to dobré, jak nás, homosexuály tolerujete... ano, vy, vy pane heterosexuále nebo paní heterosexuálko, které nepodezírám z předpojatosti, ale právě zpouhé - tolerance! Tolerance je málo. Tolerancí vyjadřujete svou nadřazenost. Akceptace má smysl. Jako byste se i přes upřímnou snahu nás pochopit nedokázali vzdát vymezení na vy a my. My jsme homosexuálové a vy pan Novák, paní Přecechtělová. Svět dávno odsunul termín homosexuál tam, kde si už lebedil jeho příbuzný heterosexuál - do ordinací, do terminologie odborné veřejnosti. Homosexualita je diagnóza pranic nevypovídající o kvalitách člověka, o jeho životním stylu. Přijatelný je kosmopolitní, ve světě zažitý termín gay (nevyslovujte prosím gáj, to se píše guy a znamená to anglicky chlapec, zmíněné slovo se čte gej a je to synonymum slova veselý, jež se osamostatnilo k vyjádření celistvosti člověka, kterého citově, do důsledků přitahuje stejné pohlaví). I SOHO ve shodě s vývojem změní letos název na Gay iniciativa. Je mi smutno, jak se rok co rok předkládají veřejnosti zpravodajská svědectví o gay průvodech, které ve velkoměstech demonstrují touhu po rovnoprávnosti, po legitimizaci partnerských vztahů, po akceptaci. Dopadne to vždy tak, že se střídají detailní záběry několika transvestitních či transsexuálních exhibicionistů. Že v čele statisícových průvodů kráčí významné osobnosti (např. Hillary Clintonová), které společně s ostatními, včetně rodičů, kteří přišli podpořit své děti, signalizují světu, že jde o jinou kvalitu než o karneval - média většinou nesdělují. Český rozhlas - Radiožurnál již dva roky vysílá každé pondělí půlhodinový gay magazín Bona Dea. Bez problémů - sledovanost, zpětná vazba, vysoká úroveň. Umíte si představit takového osmnáctiletého kluka v jihomoravské vesnici, který už ví..., a každé pondělí ždímá někde v skrytu minirádio a ladí 94,6 - jako my kdysi Svobodnou Evropu? Umíte si představit, kolik rodičů vyhazuje ročně své sotva zletilé děti proto, že jsou takové, jaké je zplodili? A kolik z nich se pokusí o sebevraždu? A kolika z nich se to podaří? A kolik z nich nemá na živobytí a šlape na hlavním nádraží? A čichne k drogám? A k automatům? A k životu k ničemu? Že by životní styl? Ale buďme spravedliví - například díky televiznímu klání v Aréně poslal otec svého syna, aby mi šel dát telefonicky hlas, protože TO o synovi tušil a nevěděl, jak by mu TO měl sdělit, aby neublížil. Kluk rudej až za ušima přispěl k mé první velké satisfakci v boji o veřejnou podporu registrovaného partnerství a s tátou a mámou TO pak společně zapili slzami dojetí i něčeho dobrého... Doják? Ne, banální život.
/Autor je prezidentem Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR/
/Autor je prezidentem Sdružení organizací homosexuálních občanů v ČR/
