Michal Jagelka o práci i relaxu
Jak vypadá váš týden?
Čtyři dny v týdnu vždycky v Praze pracujeme a vyřídíme vše potřebné. Pak mizíme na chaloupku, kde se z nás stávají vesničtí chasníci v roztrhaných teplákách. Tam zapomínáme na všechny problémy, covidy a špatné zprávy. Jako by nás pokaždé někdo strčil do nabíječky.
Jaká je vaše společná vlastnost?
Jsme imunní vůči jakýmkoliv trendům a mániím. Zpravidla si něco oblíbíme, třeba technickou novinku, aplikaci nebo film, až když je to dávno out.
(Aleš: Když všichni chodí na nějaký filmový trhák, v legraci říkáme: „My jsme teď taky byli v kině, na Pretty Woman! Konečně jsme na to zašli!“)
Kdy si voláte?
Asi šestsetkrát denně, jsme neustále ve spojení, všechno konzultujeme. Častějším telefonistou je Aleš. Zatímco já mu volám jednou za hodinu s něčím podstatným, on volá co deset minut s něčím nepodstatným.
(Aleš: Volám třeba, že se nic nového nestalo.)
Čím vám Aleš imponuje?
Je to poctivec, někdy až roztomile přímočarý. Je to slušný člověk, a to už se dnes moc nenosí. Nebudu vyzdvihovat samozřejmosti typu, že je pracovitý, to jsme oba, a že mu jde moderování.
(Aleš: Taky hezky sekám zahradu.)
To ne, to je zásluha sekačky.
Michal Jagelka Od července moderuje Nedělní kolotoč na stanici ČRo Dvojka. „Tímhle pořadem teď žiju, podědil jsem ho po Alešovi a byl to milý návrat k rozhlasové práci,“ říká. Od dvanácti let nadaboval přes tisíc filmů a seriálů. Po vstupu do dabingové stávky má práce méně, ale exkluzivita na Leonarda DiCapria mu zůstala. „Dabovat samozřejmě chodím i do České televize.“ V minulosti moderoval Vegu, Autosalon nebo Snídani s Novou. |
V čem ho musíte mírnit?
Občas mě štve svou dobrosrdečností. Nechá na sobě dříví štípat od různých nepoctivců, až ho někdy musím vracet na zem. V něčem je mu podobný náš pes, který miluje všechny psy a všechny lidi a my mu nejsme schopní vysvětlit, že je spousta hodných psů i lidí, ale že existují i lidi a psi hodně zlí.
Jak vypadá váš Štědrý den?
Už dávno jsme se shodli, že Vánoce jsou pro děti. Zatímco všichni šílí, že ještě nemají stromeček a napečeno, my si bez nervů zatopíme na chalupě v kachlových kamnech a jdeme se projít po vesnici, pozdravit se s kamarády.
(Aleš: K večeři si uděláme třeba lososa, guláš nebo zapečené brambory – na co máme zrovna chuť.)
A jsme spokojení.
Proč jste spokojení?
Milujeme tu naši chalupářskou hroudu, nic víc nepotřebujeme. Člověk s věkem slevuje, už chápeme Zdeňka Trošku, který říká: „Mám svůj minibyt, v něm knihovnu a to mi stačí.“ Mít navíc garsonku na horách, k tomu letní byt u moře, jako mají někteří naši známí, je při naší přehnané zodpovědnosti trýznivá představa. Zešílel bych, kdybych měl lítat s mopem sem tam; týral by mě pocit, že to všechno není dost obhospodařené. Čím míň toho člověk má, tím je svobodnější.
Aleš Cibulka o nákupech a výročí
Jak se vám mění povahy?
V době našeho seznámení jsme žili hodně bouřlivě, víkend bez večírku jako by nebyl. Po pětatřicítce ale zavolala rodná hrouda, v Máchově kraji jsme si našli dvě stě let starou roubenku. Kamarádi se smáli: Co tam budete dělat? Ale úplně nás to pohltilo, naučili jsme se zacházet se vším od sekačky přes motorovou pilu až po vertikutátor. Být rentiéři, žili bychom tam natrvalo.
Aleš Cibulka Na stanici ČRo Dvojka už šestnáct let moderuje Tobogan, nejdéle vysílanou rozhlasovou zábavnou talk show v Evropě, která letos oslavila třicátiny. Na Silvestra chystá speciální dvouhodinové vydání. Po Česku cestuje s vlastním pořadem Sejdeme se u Cibulky. Kromě toho každoročně vydává Cibulkův kalendář pro pamětníky, letos tomu bude potřinácté. Roku 2014 se stal v TýTý třetím nejoblíbenějším moderátorem zábavných pořadů. |
Za co si Michala vážíte?
Za spolehlivost, vůli a vysoké nároky na sebe i své okolí. Ze dne na den přestal kouřit, například. Nesleví ze svých hodnot, dovede se za ně neskutečně hádat a prát. Jako jeden z mála dabérů setrval ve stávce, neohnul páteř. I za cenu, že nedabuje víc než jeden film ročně – on, jeden z nejlepších.
Čím ho nezaskočíte?
Když odcházím sám z domova, a pak se spolu vracíme, nepřekvapím ho, že se vždycky někde svítí. Michal nejenže před odchodem z bytu zhasnout nezapomene, on musí mít všechny vypínače stejně srovnané.
(Michal: Přehání.)
Nepřeháním. V peněžence má všechny bankovky srovnané podle nominální hodnoty. Nechápu.
Z čeho máte teď radost?
Po loňské knížce Vyhořet může každý, která měla několik dotisků, jsme s Radkinem Honzákem a Agátou Pilátovou sepsali navazující titul. Jmenuje se Královna děsu aneb Panická porucha, o svých zkušenostech v ní vyprávějí třeba Iva Pazderková, Věra Martinová nebo Petra Špalková.
Jaká výročí (ne)slavíte?
Michal si nepamatuje jakákoliv data, takže vše důležité děláme zásadně 4. prosince, což je výročí našeho seznámení a po sedmi letech jsme se tentýž den i registrovali. Kromě narozenin prakticky neslavíme ani Vánoce, jen si popřejeme bez dárků, vždyť všechno máme.
Jaký je váš postoj k nákupům?
Vybírání bot a oblečení nenávidíme. Nelpíme ani na značkových věcech. Michal snad nikdy nebyl ve zkušební kabince. V obchodním centru vběhneme do dvou obchodů, nakoupíme na celou sezonu a oddechneme si. Naštěstí máme stejnou konfekční velikost, takže košile, trička i svetry si směňujeme, s výjimkou bot a zubních kartáčků.
Jak jste si pořídili psa?
Osmnáct let jsme měli dva kocourky, bráchy. Když jsme je pochovali pod lípou na chalupě, zařekli jsme se – už nikdy zvíře. Vždycky jsme ale pokukovali po vipetovi. A už rok máme Tobiáše. Je to prostřední chrt, menší než chrt klasický a větší než chrtík italský.
