Nejprve musím zjistit cíl své trasy v cestovní kanceláři. Tam na mě čekají různé pomůcky. Ty jsou jednou z věcí, které mě mile překvapují. Uvědomuji si, jak moc je technický pokrok pro lidi s handicapem užitečný. Zkouším přečíst informace psané Braillovým písmem, samozřejmě mi to nejde, protože tuto dovednost nemám.
A dozvídám se, že ne každý nevidomý Braillovo písmo ovládá. Zpravidla se ho totiž ve školách naučí jen ti, kdo mají poruchu vrozenou. Řada lidí ale o zrak přichází až v pozdějším věku a šestibodové písmo si osvojí jen výjimečně.
Dotýkat se je dovoleno. Interaktivní výstava poodkrývá svět nevidomých |
A právě proto přichází na řadu aplikace pro mobil či tablet, které nevidomým pomáhají například se čtením obrazovky. Některé přístroje tuto možnost mají zabudovanou a aplikace tak ani není třeba stahovat. Cíl cesty si ještě osahám. Vzhledem k jeho specifickému tvaru ho po hmatu poznávám – další dvě stavby ale už nerozluštím. Nicméně už vím, že jedu na Ještěd.
Spolu se školní skupinou se přesouváme do pokoje. Je zařízený mnoha „pomocníky“, kterými si mohou lidé s postižením vybavit své domácnosti. Jeden z účastníků výletu, který se převtělil do člověka na vozíku, zkouší otevřít skříň, sundat ramínko a vzít si z něj oblečení. Skříň má posunovací dveře, takže otevření je snadné. A díky speciální tyči si i košili z ramínka sundá bez problémů.
V Regionálním muzeu Mělník si návštěvníci mohou vyzkoušet, jaké nástrahy musejí v běžném životě zvládnout lidé nevidomí, neslyšící či pohybující se na vozíku. (14. února 2024)
Pokračujeme v přípravách na cestu. Na stole leží věci, které je třeba zabalit s sebou. To zase zkouší dívka, která má roli nevidomého člověka. Tabletem namíří na stůl, aplikace věci rozpoznává a vyjmenovává. Tak zjistí, zda jí něco nechybí. Poslepu postupně skládá věci do kufru, což jí zabere poměrně dost času.
Další skvělou pomůcku nacházíme v koupelně. Malá krabička se jmenuje Colorin a pomáhá nevidomým třídit prádlo do pračky podle barev. Stačí ji namířit na prádlo a barvu se dozvíme.
Odkud nám to jede?
Prádlo vypráno, kufr sbalený, můžeme vyrazit na nádraží. Tam se seznamujeme se znakovým jazykem neslyšících. Jdeme zjistit, z jakého nástupiště pojedeme. Vybrat si můžeme znakový jazyk, který ale nikdo z nás neovládá, či odezírání z úst mluvčího, což je poměrně náročná disciplína.
Další možností je prstová abeceda anebo písemná forma. Naše průvodkyně, ředitelka muzea Jitka Králová, vysvětluje, že neslyšící často využívají služeb tlumočníků – třeba na úřadech či v lékařských ordinacích.
Ruce nevidomých se v libereckém muzeu pomazlily s auty i tramvají |
Nástupiště víme, můžeme nastoupit. Děti si vytvoří dvojice – někdo je na vozíku, někdo má na očích klapky, další sluchátka, respektive hluchátka na uších. Každý má svého průvodce, který mu pomůže s bezpečným nástupem.
Jak nabídnout pomoc? A jak vhodně pomoci? To je téma, které se řeší po celý náš výlet. Jitka Králová vše názorně ukazuje a vysvětluje.
„Když chcete oslovit nevidomého člověka, pozdravte ho a lehce se dotkněte jeho paže, aby věděl, že mluvíte s ním,“ ukazuje správný přístup. Názorně pak předvádí, jak jít o krok před ním a nechat ho, aby se vás přidržoval za loket.
Lidé to totiž často dělají obráceně – chytí dotyčného za paži sami a „tlačí“ ho mírně před sebou. Je potřeba také upozornit na všechny překážky. Když pak pomáháme do autobusu, hlásíme, které místo je volné, aby si mohl vybrat, kam se posadí.
Místo očí ruce. Muzeem provede nevidomé dotyková stezka |
Pokud oslovíme s nabídkou pomoci člověka na vozíku, je potřeba se nejprve zeptat, zda ji potřebuje. Tito lidé jsou často soběstační. „Pokud pomoc potřebuje, sám vás navede a poradí, jak na to. Manipulace může být složitá,“ upozorňuje Jitka Králová.
To si vzápětí ověřím na vlastní kůži, když se zkouším na vozíku dostat do autobusu. I když má plošinu, zjišťuji, že je k tomu potřeba mít ten správný grif a že i na samotnou jízdu je potřeba cvik, aby vás sebemenší hrbol nezastavil.
V autobuse si povídáme o druzích postižení zraku – na tabletu se nám zobrazuje, co vidí člověk s rozostřeným viděním, dvojitým viděním, světloplachostí či třeba trubicovým viděním. Není to nic příjemného.
Vrchol na konci cesty
Jsme na místě a čeká nás vrchol celé cesty. Výstup k Ještědu simuluje tunel, kde je černočerná tma. „Zhruba osmdesát procent všech informací o vnějším světě získává člověk zrakem,“ říká Jitka Králová.
Vstupuji dovnitř a zkouším, jaké informace budu mít s těmi zbylými dvaceti procenty. Pomalými kroky se pohybuji a vodítkem je mi stěna. Na ní hmatem objevuji části přírody.
I nevidomí mohou hrát Člověče, nezlob se nebo si přišít knoflík |
Když se jich dotýkám, skoro nic nejsem schopná poznat, protože se soustředím hlavně na to, abych našla cestu ven. Cítím, že různé povrchy jsou také na podlaze a při některých krocích se ozývají zvuky. S úlevou nacházím východ a jsem vděčná, že tma kolem byla jen dočasná.
Teprve pak si na informační ceduli přečtu, co všechno jsem cestou potkala. Podle reakcí dětí byla i pro ně procházka tunelem nejsilnější součástí výstavy. „Já myslela, že jsem šlápla na krysu,“ hodnotila své zážitky jedna z dívek.
