O fenomenálním díle významného tvůrce evropské avantgardy svědčí i to, že nekrolog k jeho pohřbu napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
„Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil. Když rukoval na vojnu, byl vyučený knihař. Když se vrátil, nebyl nic. Ze zlé nutnosti učil se fotografem, ale toto řemeslo si zamiloval a vyučil se mu mistrně,“ vzpomínal na Sudka Seifert.
Ve své tvorbě byl Sudek perfekcionista. Úzkostlivě promýšlel kompozice; pokud nebyl spokojený s výsledkem, vracel se zpět na stejná místa a záběry mnohokrát opakoval. Když cítil, že nastal pro snímek ten správný moment, říkal, že slyší, jak „hudba hraje“.
Ruku zanechal v Hradci
Josef Sudek se narodil v Kolíně 17. března 1896. Na své dětství vzpomínal rád i přesto, že jeho rodina žila ve skromných poměrech. Otec, který byl malíř a dekoratér, navíc zemřel pouhé tři roky po Josefově narození.
Ten pak vychodil obecnou školu v Nových Dvorech a pokračoval na Královské zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře. Po ní se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde získal tovaryšský list, se kterým nastoupil do zaměstnání u knihaře v Nymburku.
 |
„Po vypuknutí první světové války však musel narukovat na frontu. Během bojů v Itálii ho zasáhl granát a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci. Tento handicap mu pak znemožňoval vrátit se zpět k původní profesi, a tak se rekvalifikoval na fotografa,“ popsala Sudkovy osudové roky historička Petra Hollerová z Regionálního muzea v Kolíně.
Už během následného pobytu v pražské Invalidovně, která sloužila jako ubytovna pro válečné invalidy, vznikl jeden z jeho prvních fotografických cyklů a v roce 1922 ho přijali na grafickou školu.
„To pro mě byl novej svět. Profesor Karel Novák byl nóbl pán, inteligentní. To se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války. Taky se mi na něm líbilo, že ukazoval sbírku fotografií a nic k tomu neříkal. To je přece krásný, když se k fotografiím nic neříká,“ vzpomínal později Sudek na studia grafiky.
Fotografování ho postupně uchvátilo. „Pro Sudkovu tvorbu byl zásadní rok 1927. Tehdy se mu podařilo získat první vlastní fotoateliér v Praze na Újezdě, jenž se mu stal domovem i místem setkávání s přáteli. Jeho genius loci dal vzniknout i několika významným Sudkovým fotografickým cyklům,“ připomněla Hollerová.
Lákaly ho veduty a zátiší
Památník inspiroval legendární snímek Památník fotografa Josefa Sudka na kolínském Kmochově ostrově byl odhalen v roce 2016 u příležitosti 120. výročí umělcova narození. Je inspirován slavným snímkem Jaromíra Funkeho, světově významného průkopníka avantgardní fotografie. Ten na ní v roce 1922 zachytil Josefa Sudka poblíž západní špice Kmochova ostrova, jak hledí na řeku Labe a okolní polabskou krajinu. Ta byla ostatně motivem řady jeho podmanivých fotografií. Slavného rodáka připomíná v přízemí kolínské radnice také busta, kterou vytvořil v roce 1972 sochař Stanislav Hanzík. |
Sudkovy první práce ovlivnil zejména romantismus, který se projevoval v „měkkých fotografiích“ (focené v přítmí či při zatažené obloze, pozn. red.). Mezi ně patří třeba cykly Z Invalidovny nebo Z kolínského ostrova. K modernímu výrazu se dostal přes cyklus Dostavba chrámu svatého Víta především svými díly pro nakladatelství Družstevní práce. Tento podnik, se kterým spolupracoval už od 20. let 20. století, mu zadával pravidelné zakázky na reklamní snímky.
„U Sudka je ale krásně vidět, že to, že za něco dostal zaplaceno, neznamená, že ho to méně bavilo nebo tomu nevěnoval zájem. Na rozdíl od mnoha jeho současníků, kteří se reprodukcím uměleckých děl věnovali, je u Sudka patrný výrazný rukopis a jedinečný přístup, který ho už za jeho života charakterizoval,“ všimla si historička umění Hana Buddeus.
Nejvýznamnější fotografie vytvářel od 40. let. Vedle panoramatických vedut (fotograficky přesný snímek výseku krajiny s bočním pohledem na město, pozn. red.) to byly portréty a lyrická zátiší, například cyklus Okno mého ateliéru, Vzpomínka na pana kouzelníka nebo Velikonoční vzpomínky.
První samostatnou výstavu měl jednoruký génius z Kolína v roce 1932. Přes tělesný handicap používal těžké staré fotoaparáty: levou rukou zvládl obstarat zakládání filmu, expozici i vyvolávání snímků. „Sudkova ruka byla neobyčejně velká – asi proto, že měl jen jednu a všechno s ní musel dělat,“ napsal tehdejší časopis amatérského Svazu českých fotografů Dobré světlo.
Už za první republiky se Sudek ocitl v centru pražského uměleckého a společenského dění. Mezi jeho přátele patřili avantgardní fotograf Jaromír Funke nebo malíř Emil Filla, po druhé světové válce se pak stýkal například s již zmíněným Jaroslavem Seifertem.
V pozdějším věku ho ale provázela pověst samotáře a podivína. Často ho bylo možné spatřit, jak ošuntělý se vzezřením bezdomovce bloumá s nezbytnou kamerou na zádech pražskými ulicemi.
Josef Sudek zemřel v roce 1976 v Praze ve věku osmdesáti let. Jeho pozůstalost nyní spravuje pražské Uměleckoprůmyslové muzeum, které od roku 1995 provozuje Galerii Josefa Sudka v jeho posledním bydlišti na Hradčanech. Jako výstavní prostor pak slouží také replika Sudkova ateliéru na Újezdě.
