Název Kdo vyšíval, nehřešil je parafrází výroku připisovanému právě věhlasné panovnici, jediné vládnoucí ženě na českém královském trůně.
Národní památkový ústav Praha ve spolupráci se Západočeským muzeem v Plzni připravil první výstavu liturgických oděvů v České republice zaměřenou na vlastní rukodělné práce českých šlechtičen.
„Vystavená díla pochází nejen z jejich rukou, ale i od několika generací panovnické rodiny Habsburků,“ uvedla autorka výstavy Marie Kuldová.
Zapůjčené exponáty pocházejí z hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu, památek v držení původního šlechtického rodu, soukromých sbírek nebo diecézních kostelů několika diecézí.
Vystaveno je celkem 36 kasulí, tedy svrchních liturgických mešních rouch užívaných kněžími ke mši, dva pluviály - velké pláště, jedna dalmatika, kališní velumy - tedy lehké závěsy a dvoje šatičky na sošku Panny Marie Svatohorské.
„Nejstarší exponát je z počátku 17. století. Jde o modrou kasuli z kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Nejmladší datovaný exponát je letos 100 let stará kasule ze zámku Rájec-Jestřebí, vyšitá Idou Mendsdorff, rozenou Paar,“ informuje Kuldová.
Muzeum láká na výstavu Kdo vyšíval, nehřešil |
Raritou jsou výšivky Marie Terezie Habsburské, její matky Alžběty Kristiny nebo vnučky Marie Terezie Charlotty de Angouléme. Ta byla dcerou popraveného francouzského panovníka Ludvíka XVII. a Marie Antoinetty.
Vyšití kasule trvalo týden až měsíce. Podle Kuldové byly výšivky levnější náhradou vzorovaných tkaných textilií, které byly velmi drahé a v 17. století vznikaly převážně v Itálii a v 18. století v Lyonu. Výstavu doprovází filmová ukázka o zhotovování výšivek.
Šlechtičny občas liturgická roucha tvořily ze svých svatebních šatů. To je i případ vlečky manželky diplomata Johanna SchönburgHartensteina Sophie.
„Vlečku nechala zpracovat na pluviál a zřejmě se sama podílela na jeho výzdobě. Traduje se, že tento pluviál měli na sobě dva papežové. Jedním z nich by měl být Benedikt XVII.,“ podotkla Kuldová.
Výuka ručních prací patřila podle ní kromě jazyků a náboženství k základním součástem vzdělávacího programu šlechtičen.
U vyšívacích rámů byla často větší společnost. Existovaly také dílny. „Vyšívači, takzvaní krumplíři, byli od roku 1595 členy Malířského cechu sv. Lukáše. Byli to řemeslníci a většinou muži, kteří vyšili podstatnou část kasulí ze 17. a 18. století,“ řekla Kuldová.
Díla byla vybírána s ohledem na doloženou dataci a autorství šlechtičen, s ohledem na četnost zastoupení různých vyšívačských technik a alespoň zčásti na zastoupení jednotlivých časových údobí.
