Zpočátku se mu pokaždé, když kolem těch míst procházel, vybavily nepříjemné vzpomínky. Vrátil se do minulosti a prožíval ji znovu. Snažil se zapomenout. Ale nedařilo se to. Lukáš Houdek se proto nakonec rozhodl jít úplně opačnou cestou. Rozhodl se o všem mluvit.
Výstava Život snů, která je k vidění do 28. října v centru Moving Station v bývalé nádražní budově Jižního předměstí, je také jedním ze způsobů, jak své zkušenosti předává.
Pomocí fotografií Houdek sděluje, že byl jako šestiletý sexuálně zneužitý i to, že se později stal obětí šikany kvůli své odlišné sexuální orientaci.
Snímky vždy představují místo, kde došlo k nějaké konkrétní události, cedulka s nápisem pak ukazuje, co si Lukáš v té době vyslechl. Namátkou zmiňme třeba „Ty zelená zrůdo“.
Lukáš Houdek pochází ze Stříbra na Tachovsku, což jeho život do značné míry ovlivnilo. Menší město a s ním spojené předsudky, menší tolerance k něčemu cizímu i obavy „Co by tomu řeklo okolí...“.
Sám se rodičům svěřil, že byl zneužitý, jak však až o mnoho let později zjistil, nepochopili, co jim chtěl sdělit. „Vím ale, že jsem nebyl jediný, komu něco takového udělal. Na těch dětech to bylo poznat. Nenahlásil to nikdo,“ říká jednatřicetiletý Lukáš Houdek s tím, že si nějakou dobu vyčítal, že s tím nic nepodnikl.
Muže, který mu tak ublížil, i dnes potkává. Neznají se osobně, ani neví, jestli on také ví... „Vždycky z toho mám husí kůži,“ krčí rameny Lukáš, fotograf, který dnes na Úřadu vlády vede kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti.
K šikaně na malém městě stačilo, že byl Lukáš jiný, zpočátku se jen víc bavil s dívkami. „Ty holčičáku,“ začal slýchat, když mu bylo asi deset nebo jedenáct let.
Postupně přibývaly další, mnohem horší, nadávky. Nezřídka Lukáše zbili. Dostal se do takové fáze, že přemýšlel, kudy půjde k babičce, aby potkal co nejmíň vrstevníků. Nebo zvažoval, jestli vůbec vyjde ven.
„Hrozně jsem se v té době styděl. Za to, co jsem. I za to, co se mi děje. Nikomu jsem se nechtěl svěřit,“ vzpomíná Lukáš Houdek a říká, že nejsilněji si vybavuje ten hrozný pocit potupy. Ten byl horší než to, že ho někdo zmlátil. Šikana pokračovala do doby, než odešel na vysokou školu do Prahy. Jiný způsob, jak se s věčnými útoky vypořádat, jej nenapadl.
I dnes, když prochází Stříbrem, se mu občas vynoří nějaký nepříjemný záblesk z minulosti. Zvláštní pocit má také, když do města přijíždí autem. „Je to divné, to město mi dlouhodobě hrozně ublížilo. Dlouho jsem k němu hledal vztah,“ přiznává. Dnes však má Stříbro rád. A svou životní zkušenost bere, i kvůli své profesi, jako cennou.
Výstava Život snů je součástí festivalu Můj život s ..., tématem letošního ročníku je paměť.
