„Technologie nám pomáhají, nicméně osobní kontakt a živou hudbu nic nenahradí,“ myslí si učitelka Olga Kinzlová.
Kvůli plošnému zavření škol se kantorce obrátil v polovině března program naruby. Dříve dojížděla do plzeňské ZUŠ Terezie Brzkové a žáci k ní chodili od odpoledne až do večera. V současnosti má rozvrh roztažený po celém dni.
„S každým jsem se domluvila podle jeho časových možností. Jeden chlapeček třeba nemá problémy se vstáváním, a tak se dobrovolně přihlásil už na půl devátou ráno,“ nastínila Kinzlová, která má na starosti třiadvacet dětí.
Věkové rozpětí jejích žáků je od sedmi do osmnácti let. Především u mladších svěřenců pomáhají při hodinách rodiče nebo prarodiče. „I běžně na výuce jsou. Systém se mi osvědčil a nyní se náramně hodí. Zvlášť u malých mi chybí přímý kontakt a názorné vysvětlení. Při videohovoru rodiče nebo prarodiče instruuji. Například jim řeknu, ať v ZUŠ zkontrolují, jestli mají děti uvolněné prsty, protože to je při hraní na housle a violu opravdu důležité,“ vyprávěla pedagožka.
Své profesi se věnuje od roku 1988. Podobnou situaci ještě nezažila. Ona sama se musela s moderní technikou sblížit.
„Vyzkoušela jsem celou řadu alternativ, ale nakonec mi nejvíc vyhovuje Skype. Alespoň se vzájemně vidíme, usmějeme se na sebe. Žák hraje a já můžu hned na jeho přednes reagovat. Tedy pokud nenastanou problémy, kdy se opožďuje zvuk nebo obraz. To je pak nepříjemné. Zpočátku jsem si myslela, že budu ťukat do rytmu, jak to obvykle dělám, nebo také hrát, ale z toho rychle sešlo. Kvalita přenosu není zdaleka tak dobrá, jak bych potřebovala, ale v nouzi je to nejlepší možnost, “ pokračovala.
Ačkoli v praxi naráží na limity aplikace, falešné tóny nebo změna tempa jí rozhodně neuniknou. „Pokud je dobrý signál, zásadní chyby už po tolika letech poznám. Utečou mi jen nuance,“ smála se.
Kinzlová se snaží své svěřence pro hudbu nadchnout. Nechce, aby cvičení na housle či violu vnímali jako další povinnost. „Hraní by je mělo hlavně bavit. Někteří jsou zahlceni úkoly do školy, takže je nechci odradit. Posílají mi pak nahrávky toho, co umí, a já jim dávám svůj komentář. Jiní naopak hrají víc, protože jim odpadly ostatní kroužky,“ popsala.
Na klasické hodiny, které by alespoň v individuální formě mohly odstartovat 11. května, se těší. „Už se mi nesmírně stýská. S některými jsem se viděla i dvakrát týdně. Navíc jsme měli rozjeté soutěže. Zrušily se také koncerty, které mají děti, pokud netrpí velkou trémou, opravdu rády. Chtějí předvést, co dokážou. I když je to bez žáků dlouhé, všichni musíme odloučení ještě nějakou dobu vydržet,“ uzavřela.
