I když autor bydlí ve městě, srdcem je horal. „Odmalička jsem jezdil na Šumavu s prarodiči nebo rodiči. Později sám, s manželkou či bratrem. Několikrát jsem si ji prošel celou nebo projel na kole. A stále mám co objevovat, co vidět a prožít. Kdyby to šlo, nejraději bych se do hor odstěhoval,“ říká autor prvotiny Volání šumavských samot.
Prozradil, že nejraději má okolí Špičáku, Hojsovy Stráže a Pancíře. Ráno sedne na vlak a nechá se odvézt do míst, která dobře zná, nebo natěšeně objevuje nová zákoutí.
„Při svých výpravách jsem neměl tušení, že někdy knihu napíšu, proto jsem si žádné zápisky ani nedělal,“ vysvětluje. První stránku začal psát v roce 2017 a vzpomínky na tmavou noc prožitou pod širákem nebo prudký déšť uprostřed lesa se mu připomněly, jako by se staly včera.
Po roce se vrhl na úpravy textu. „Smazal jsem nepodstatné věci a nechal jen ty důležité. Nastavovanou kaši nemám rád. Pak ale vydání z loňského jara posunula pandemie koronaviru až na zimu,“ říká devětatřicetiletý milovník četby.
Rád se při dlouhých zimních večerech začte do literatury faktu, tuzemských cestopisů nebo do historie. A právě informace z přečtených knih týkající se Šumavy a vlastní prožitky pak přenesl do své práce.
Kniha je rozdělena do několika kapitol. Každou doprovází fotografie a úryvek z jiné publikace o Šumavě. Nejčastěji to bývá z románů spisovatele Karla Klostermanna. „Černobílý snímek dokresluje atmosféru šumavské přírody. Je tajemná, fascinující, krásná, ale také nahání strach a mnohdy přinesla i smrt. Text jsem proložil legendami či pověstmi o divoženkách, bludičkách, ukrytých pokladech...,“ popisuje.
Michal Toman se na Šumavu vrací nejčastěji v době, kdy už není pro turisty příliš vyhledávanou destinací a vychutnává si ji v osamění. Nevadí mu, že kvůli ní vstává brzy ráno, aby byl například u Černého jezera první a sám. „Mám rád říjen, když je inverze a v dálce jsou vidět Alpy,“ prozradil na sebe.
I když na horách strávil spoustu času, pořád má prý co objevovat. „Nedokážu si říct dost, pořád se sem budu vracet. I kdybych měl třeba stokrát za sebou vystoupat na Pancíř,“ přiznává se v knize.
Stejně jako napsal, že to poslední, co by chtěl v životě vidět, je úchvatný pohled z věže horské chaty na Pancíři.
Kniha Volání šumavských samot vyšla loni v prosinci samostatně, ale zároveň ji čtenáři mohou získat ve speciálním ručně vyráběném dřevěném boxu spolu se šumavskými bylinkami, pohlednicemi a albem Gabreta Aeterna plzeňské metalové kapely Panychida.
„Také hraji na kytaru v kapele The Witch a k Panychidě mám proto hodně blízko. Kapela vydala nové CD věnované Šumavě, a tak slovo dalo slovo a spojili jsme obě věci do jednoho,“ vysvětlil autor, který knihu vydal, jak říká, na vlastní pěst, bez sponzorů.
