Raby se letos poprvé zúčastnil Slavností svobody v Plzni.
„Když Japonsko napadlo Pearl Harbour, všichni jsme byli naštvaní, chtěli jsme odplatu. Mně bylo sedmnáct, bál jsem se, že než budu moci vstoupit do armády, válka skončí,“ vzpomíná Raby. Jako ostatní mladí muži chtěl k letectvu. Nevadilo, že neměl ani řidičák a nikdy auto neřídil. Do armády vstoupil v březnu 1943, prošel výcvikem u 106. pěší divize.
Glynn G. RabyPoprvé na plzeňských Slavnostech svobody Válečný veterán Glynn Raby (91) se podílel na osvobození západních Čech od nacistických okupantů. Byl členem 2. pěší divize americké armády. Na vzpomínkovou akci do Evropy vyrazil jen v roce 1989. Letos byl poprvé hostem Slavností svobody v Plzni. |
V Plzni jste od konce války poprvé?
Se skupinou veteránů 2. pěší divize jsem se sem jednou vrátil, v roce 1989. Šli jsme po našich stopách z Normandie až do Plzně. Strávili jsme tu dvě noci. Ale u vlády byli ještě komunisti, Plzeň byla smutné a ponuré město. Přišlo mi, že od roku 1945 nedošlo k žádnému posunu. Všechno vypadalo zašle, nikdo se tu nesmál.
To musel být obrovský kontrast oproti tomu, jakou lidé měli náladu v květnu 1945. Co si vybavíte z tehdejších dní?
Postupovali jsme přes proněmecké Sudety. Lidé vyvěšovali bílé vlajky, aby ukázali, že se vzdávají. Odpor byl poměrně malý. Jakmile jsme se dostali k Čechům, byla vidět obrovská radost. Lidé slavili, mávali českými a americkými vlajkami, byli tak šťastní. Nevím, kolik měst jsme prošli, pamatuju si Domažlice, Klatovy, zastavili jsme v Rokycanech. Těsně předtím jsme se dozvěděli, že bylo podepsáno příměří.
Konala se speciální oslava?
Bylo to asi druhou noc, co jsme byli v Rokycanech. Pořádala se velká oslava. Na parketě tančily dámy v krásných krojích, kapela hrála polku. Tu hudbu jsem předtím už slyšel, ale polku jsem nikdy neviděl tančit.
Kde jste bydleli, v nějaké rodině?
Tři z naší roty jsme byli ubytovaní u jedné mladé rodiny, měli dvě děti a bydleli v jedné části dvojdomku. My jsme spali v jídelně. Nevím, jestli si vybavím správně jméno té ulice, možná Sládkova. Samozřejmě jsme jim dali žvýkačky a sladkosti, děti poprvé viděly čokoládu. A oni toho pro nás navařili. Vůbec jsem nerozuměl tomu, kde všechno to jídlo vzali. Užívali jsme si to, ta pohostinnost byla úžasná. Po cestě jsme byli hrozně špinaví, tady jsme se konečně mohli umýt a vyprat si uniformy.
Americký veterán Glynn G. Raby přijel s dcerou Carol Stewart.
Jezdili jste i do Plzně?
Navštívili jsme několik ceremonií. Pamatuju si, že jednou se slavilo přímo před katedrálou svatého Bartoloměje. Zapojili jsme se do průvodu, slavilo se, lidé tancovali, mávali vlajkami, naše kapela hrála českou hymnu.
Co se dělo pak? Válka tím pro vás skončila?
V Rokycanech jsme zůstali asi čtyři týdny, pak jsme se začali přesouvat zpět. Na základě speciálního bodového systému se rozhodovalo o tom, kdo a kdy pojede domů. Já jsem z Le Havre odplouval, myslím, 12. července. Měl jsem nárok na třicet dní dovolené, pak jsem se měl přesunout do Pacifiku, do války s Japonskem.
Jaké to byly pocity? Zatímco v Evropě válka skončila, vy jste měl před sebou vidinu dalších bojů.
Bál jsem se, že se tam budu muset vrátit. Viděl jsem strašné věci a už jsem z toho chtěl pryč. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych se tomu vyhnul. Napadlo mě i, že bych se třeba střelil do nohy. Ale to bych neudělal, jen mi to přišlo na mysl. Zhruba v polovině dovolenky jsem se dozvěděl o svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a později o kapitulaci Japonska. Strašně se mi ulevilo. V mém městě, Memphisu, byla velká oslava, já jsem na ni nešel. Byl jsem vyčerpaný.
Co přesně jste měl během války na starost?
Víc než rok jsem procházel výcvikem, pak nás povolali, abychom doplnili ztráty způsobené válkou. Když jsem se dostal do Normandie, pomáhal jsem seržantovi spojařů naší roty. Kladli jsme telefonní kabely mezi našimi jednotkami a zajišťovali provoz radiostanic.
Měl jste strach?
Celou dobu jsem byl vystrašený k smrti. Ale ne natolik, abych nemohl dělat svou práci. Každý, kdo říká, že se nebál, lže.
Které momenty byly nejhorší?
Když jsme nepostupovali vpřed, byli jsme schovaní v jámách v zemi, které nás měly aspoň trochu chránit před šrapnely. Jednou nás ostřelovali z děl a minometů a my byli zase zalezlí ve svých dírách. Seržant, pár metrů ode mě, dostal přímý zásah. Zemřel téměř okamžitě.
Vy jste zraněn nikdy nebyl?
Jednou mě drobná střepina škrábla na palci. Kamarád navrhl, abych došel ke zdravotníkům, nechal si ruku ošetřit a dostal Řád purpurového srdce za zranění v boji. Já jsem odmítl. Kdybych to udělal, druhý den bych to dostal přímo mezi oči.
Měli jste zprávy o tom, jak se válka vyvíjí?
Telefonicky a radiem se k nám dostávaly ty nejdůležitější informace. Čas od času nám došel i výtisk novin Stars and Stripes - hvězdy a pruhy, vydávaly se asi v Anglii. Věděli jsme zhruba, co se děje. V Itálii, v Pacifiku.
Kdy jste začali tušit, že se válka chýlí ke konci?
Těch informací jsme neměli až tolik. Ale doneslo se k nám, že poté, co v srpnu 1944 spojenecké jednotky získaly Paříž a postupovaly dál, generál Eisenhower se sázel s generálem Montgomerym, kdy válka skončí. Eisenhower to tipoval do Vánoc. To už jsme si i my říkali, že konec bude brzy. Postupovali jsme poměrně rychle, německá armáda byla zdecimovaná.
Mluvil jste o svých zážitcích po válce?
Já jsem chtěl zapomenout. Mezi sousedy i mezi kolegy v práci byli ti, kteří v armádě byli. Nevěděl jsem, co přesně dělali, a ani jsem to vědět nechtěl. Neměl jsem důvod se jich na to ptát. Scházeli jsme se, chodili spolu na ryby, hrát golf, ale o tom, co mají za sebou, jsem neměl ponětí. Změnilo se to asi až pětadvacet let po válce.
Co se stalo?
Ve stejné četě jako já byl jeden muž, Karl se jmenoval. Byl se mnou v Normandii, pak byl ale zraněn, takže až do Rokycan se mnou nedošel. Byli jsme kamarádi, ale ztratili jsme kontakt. Až jedno nedělní odpoledne u nás zazvonil telefon. Zvedl jsem ho a poznal jsem Karla hned po hlase. Ptal se mě, jestli jsem Glynn Raby z 2. pěší divize, 9. pluku, roty H. „Ano, Karle,“ odpověděl jsem mu. Poznal jsem ho hned.
Počítám, že jste se začali scházet.
Ano. A několik let poté mi volal, že vstoupil do Second Indianhead Division Association, která sdružuje veterány téhle divize a že se zrovna vrátil z jejich pravidelného setkání. Zjistili, že jsem shodou náhod v té době byl zrovna na stejném místě, jen deset kilometrů od nich. Vstoupil jsem do té asociace také, o něco později jsem se setkal i se seržantem naší roty, který si tajně schoval dokumenty z té doby.
Měl celý rozpis služeb naší roty H, bylo tam všechno - jména, data, informace o vyznamenáních i zraněních. Za 11 měsíců bojů jsme měli 38 padlých, 123 raněných a 107 hospitalizovaných z jiných důvodů. Dalších 39 bylo raněno, ale zůstalo ve službě. Celkem na tři sta mužů.
