Dnes pětašedesátiletý Vladimír Líbal si vybavuje, že před 30 roky nepředpokládal, že by se v Československu komunistický režim v brzké době zhroutil.
„Malá naděje byla, ale nevěřil jsem, že by zdejší zatuhlý režim mohl tak relativně rychle skončit. Až asi týden před 17. listopadem 1989, kdy v Německu padla Berlínská zeď, mě napadlo, že by to mohlo dojít i k nám. Nebyl jsem ale přesvědčený, že se to stane,“ říká
Vzpomenete si, jak vypadal 17. listopad 1989 v Plzni?
Ten pátek jsme měli v Plzni shromáždění asi padesátky lidí v Kopeckého sadech k výročí 17. listopadu 1939. Mluvil tam pozdější studentský vůdce Marcel Hájek a ještě někdo další, zapálili jsme svíčky a asi hodinu jsme tam postáli. Bylo to hlídané estébáky a Lidovou milicí, ale kupodivu nezasáhli. Odjel jsem domů a teprve druhý den jsem se z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy začal dozvídat, co se stalo v Praze.
Jaké byly reakce na ty informace v Plzni?
Tuším, že v pondělí večer se odehrálo u Velkého divadla shromáždění, kde bylo údajně asi dvě stě lidí. Až v úterý odpoledne přišel na náměstí Republiky člověk s československou vlajkou a to byl signál, že se nás tam začalo shromažďovat víc. V ten den večer jsme šli s některými lidmi z náměstí do Pivovarského muzea a založili tam plzeňskou pobočku Občanského fóra. Pamatuji si, že když jsem jel ve středu ráno do práce, prohlášení Občanského fóra bylo vylepené na všech sloupech. Byla tam i moje adresa a trochu mi z toho běhal mráz po zádech, protože tehdy vůbec nebylo jasné, jak to všechno dopadne. Dá se říct, že rozhodující moment přišel až 26. listopadu, kdy Josef Bernard, Ivan Čihák a další přivedli na náměstí zaměstnance Škodovky. Tehdy jsem si řekl: Tak už je to jasný.
Zůstal vám z toho hektického období v paměti nějaký výrazný moment?
Dodnes si vzpomínám na jednání Občanského fóra v budově konzervatoře. Tam vystoupil právník Milan Duda. Řekl, že nám všem hrozí trest smrti. Všechny nás to zarazilo, protože my jsme si do té doby nic takového neuvědomili, na takové myšlenky nebyl čas. Po tomto prohlášení byla ještě v noci do Prahy vyslána delegace, ve které jsem byl i já, do sídla Občanského fóra, kde nás přijal Michal Horáček. Řekl nám, že si nemusíme dělat starosti, protože komunisti v podstatě už padli. Hurá. Ta příhoda mimo jiné dokládá, jak to tehdy vypadalo v Plzni nebo na venkově a jak v Praze. Mimo hlavní město dlouho lidem nebylo jasné, jestli režim padne, nebo ne. Hodně lidí v té době jezdilo do Prahy načerpat sílu, protože tam byla úplně jiná atmosféra než na venkově. Nicméně při tom všem asi celkově převládal mezi lidmi pocit euforie a naděje.
Jak dlouho vám osobně ta euforie vydržela?
Nevím, jestli zrovna euforie, spíše radost. S nadsázkou, už jen proto, že jsem už nemusel chodit k výslechům. Myslím, že určitě trvala alespoň půl roku do voleb v červnu 1990. Až později po nástupu do České národní rady, do které jsem se v těchto volbách dostal, jsem začal zjišťovat, že celková náprava poměrů ve státě bude komplikovanější a že potrvá roky. Začalo se ukazovat, že to nebude vůbec jednoduché a že překonat dědictví komunistického režimu, především v myšlení lidí, bude nesmírně obtížné.
Pokud dnes zhodnotíte vývoj společnosti od listopadu 1989, jaký pocit z něho máte?
Myslím, že kromě spousty dobrých věcí, které se podařilo prosadit, došlo bohužel i k těžkým chybám, které začaly již v devadesátých letech. Chyb se dopouštěli hlavně politici, ale je nutné dodat, že jejich složení a kvalita víceméně odpovídaly tomu, jaký národ je, protože ten si je svobodně zvolil. Cítím dodnes zklamání nad tím, že se rozkradlo tolik majetku, že se tak bezostyšně a beztrestně tunelovalo. Je to v podstatě zklamání nad tím, jací vlastně jsme. Že i v nových poměrech platilo normalizační lidové heslo: Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. Navíc to byla jedna z příčin, proč se tolik lidí přestalo identifikovat se svým státem. Odcizil se jim. To mi připadá ještě horší.
Znamená to, že podle vás tady ve společnosti zůstává rozdělení na „my a oni“, které tady bylo za minulého režimu?
Ano. První roky po listopadu 1989 to nebylo moc vidět, neboť zdánlivá jednota společnosti spočívala ve vědomí, že jsme se konečně zbavili vlády komunistů a že všechno bude lepší. Pak se ale ukázalo, že to lepší až tak pro mnohé z nás z různých důvodů nemusí být. Dnes to, že se mnoho lidí nedokáže identifikovat se státem, podle mě souvisí také s tím, že se u nás nedefinovalo jasně, co vlastně chceme, co je veřejný zájem, opomněli jsme duchovní rozměr a dali přednost v podstatě jen ekonomice a konzumu. Například starost o kulturu je až na posledním místě zájmu politiků.
Jednou z příčin je, že si někteří politici své funkce ve veřejné správě v podstatě „zprivatizovali“ a mnozí si v nich vyřizovali vlastní kšefty. Takovému chování se otevřel příliš velký prostor. Podle mě na tom měla značný podíl vláda Václava Klause a lidí kolem něho. Výsledkem je vláda Andreje Babiše, u kterého se tak koncentruje velká ekonomická a politická moc, což je podle mě hodně nebezpečné.
Právě Václav Klaus nedávno prohlásil, že havlisti dnes šíří ve společnosti deziluzi. Jste havlista?
Nevím, jestli bych se tak označil, nemám rád nálepky, a doufám, že žádnou deziluzi nešířím, ale osobnost Václava Havla je mi bližší než jiní politici. Jeho mám nejvíc spojeného s étosem listopadu 1989. Tím étosem podle mě byly svoboda, demokracie, právní stát, spravedlnost, ale také vzájemná solidarita, respekt k jinakosti, uvolnění prostoru pro osobní podnikavost, která nebude svazována a podrážena státem, jak se leckdy dnes děje, vzetí odpovědnosti za svůj život, slušnost a mravnost, a hlavně vytvoření podmínek pro pokud možno důstojný a svobodný život nás všech. Což bez všech výše zmíněných atributů není možné.
Zbylo tedy z onoho étosu, o kterém mluvíte, vůbec ještě něco?
Ale ano. Myslím, že se v určité vrstvě společnosti přenáší dál. Například v lidech, kteří dávají najevo, co si myslí o vývoji ve společnosti a jsou přitom nějakým způsobem aktivní jako občanská společnost. Zároveň mám však pocit, že je to čím dál obtížnější.
Vy jste se před zhruba dvěma roky přidal ke spolku pro)(hnutí, který organizuje demonstrace i ve spolupráci se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Proč?
Jednoduše proto, že už nechci zažít to, co jsem zažíval před listopadem 1989. A čím dál více se obávám, že u nás muže být postupně omezena svoboda a demokracie. Obavám se, že důležité instituce ve státě nebudou sehrávat roli, jakou mají hrát v normální demokratické společnosti. Nelíbí se mi dnešní jednání prezidenta Miloše Zemana a považuji za velkou chybu, že se stal prezidentem. Myslím, že lidi v zemi vědomě rozděluje, že mnoho lidí uráží, lže a úmyslně porušuje Ústavu ČR. A pro mě je dnes jasně viditelné, že prosazuje zájmy Číny a Ruska, čili autokratické režimy, a snaží se nás k nim posunout. Proč to dělá, nevím.
Proti vašim výhradám k hlavě státu ale může kdokoli postavit argument, že Miloš Zeman dvakrát zvítězil v přímé volbě prezidenta a že velká část veřejnosti mu důvěřuje.
Já vím a samozřejmě tuto volbu respektuji. To však neznamená, že bych, jakožto svobodný občan, nemohl během jeho prezidentského období dát najevo svůj názor na jeho působení, které považuji pro naši společnost za devastující.
Myslíte, že demonstrace něco změní?
Mohu jen doufat. Já se jich účastním, abych mohl dát najevo svůj názor, na který mám právo. Jsou pro mě i povzbuzením. Vnímám tam pozitivní energii. Z mého pohledu se tam schází společnost slušných lidí s ideály, se kterými souhlasím.
Pokud si zkusíte odhadnout budoucí vývoj ve společnosti, patříte k pesimistům nebo optimistům?
Můj pohled na budoucnost moc optimistický není. Roste vliv populistů a politiků, kteří nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů. A nejenom u nás. Do tohoto trendu zapadá i současná vláda Andreje Babiše. Mám velké obavy, že se naše republika stává kořistí několika oligarchů, kteří si náš stát berou jako svůj majetek, se kterým si budou dělat, co chtějí. Pro svůj vlastní prospěch a na úkor nás. V čem se to vlastně liší od doby předcházejícího režimu? Ale to, co se odehrává u nás, se odehrává i v mnoha jiných zemích. Navíc sílí nacionalistické tendence a uzavírání se před světem. Co jiného je brexit a Trump? Je tedy otázka, jestli demokracie nenarazila na svůj strop. Zdá se, že docela významná část společnosti by se chtěla vrátit do minulosti, kdy jí svět připadal přehledný a jasný. Tomu rozumím, ale k ničemu dobrému to nemůže vést.
