Nový děkan Právnické fakulty ZČU Stanislav Balík říká, že kromě znalostí o právu by absolventi plzeňské fakulty měli odcházet s jednoznačným sdělením: Podstatné je vždy to, jak je právník hodnotově usazen, jaké jsou jeho etické a osobní kvality.
„Bohužel, dnešek je dobou hypertrofie práva. Nemá smysl učit posluchače pouze to, co se každou chvíli mění. Pokud studenti budou mít zkušenost z praxe různých oborů práva a profesí, od notářů přes exekutory, státní zastupitelství až po soudy, a bude se to v nich prolínat, jako absolventi pak snáze získají profesní zkoušky. Na ty nahlížím jako na první atestaci v oboru práva,“ shrnuje nový děkan Stanislav Balík.
Před 11 lety vybuchla na plzeňských právech aféra s rychlostudenty, která málem fakultu pohřbila. Věříte, že se škola někdy zbaví této nálepky?
Myslím si, že fakultu dnes dehonestuje jen ten, kdo absolutně nezná poměry. Je to jako stokrát opakovaný vtip, který dávno není vtipem, že v Plzni na vystudování práv stačí 14 dnů. To je naštěstí dávná minulost. Něco takového se tady už nemůže stát. Ani před 10 lety to nebylo tak, že odsud odcházeli jen špatní absolventi, že by tady působili jen špatní učitelé. Vždyť tu přednášel tehdejší předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, učil tady můj tatínek, učily tu další osobnosti. I studenti, kterým v roce 2009 hrozilo, že se fakulta zavře a oni skončí ve třetím ročníku na chodníku v sadech Pětatřicátníků, se po dostudování projevili v praxi velice dobře.
Při advokátních zkouškách nevidím rozdíl mezi absolventem z Plzně a jiných škol. Myslím, že před jedenácti roky byla protifakultní bublina i uměle přikrmovaná. Když dnes slyším pomluvy plzeňské fakulty, říkám si: Kdo jsou ti, co za nimi stojí? Pokud odsud odešli před 10 roky jako nedostudovaní, proč nedokončili práva jinde? Z trucu? Proč se neuplatnili v praxi, proč žijí jen svojí zatrpklostí?
Vidíte i něco pozitivního v tom, co se dělo na právech v Plzni před 11 roky?
Ukázalo se, jak je důležitá obec akademiků pro ochranu akademické nezávislosti a svobody. Je chybou ztotožňovat fakultu se jmény. Takhle bychom mohli brát fakultu po fakultě v celé zemi, v každé najdete někoho, kdo do akademické obce svojí vzdělaností a chováním nepatří. Ale přece nebudu kvůli jednomu, dvěma nebo třem lidem říkat, že je všechno špatně. To je, jako když někdo řekne, že všichni advokáti jsou lumpové. Nejde generalizovat. Všichni soudci nejsou zkorumpovaní, všichni státní zástupci nejsou špatní. Představa, že někdo je z plzeňské fakulty a měl by mít cejch, je laciná paušalizace, která je ukázkou nedostatečné informovanosti těch, kteří jsou ochotni na podobná hesla naletět.
Kdo je JUDr. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.
|
Takže všechny bakalářské a doktorandské práce budou zveřejněny?
Za 10 let se díky novým technologiím postoupilo o hodně dál. Tehdy ještě nebyly tak propracované systémy odhalující plagiátorství, práce nebyly ukládané tak, aby byly dostupné. S novými technologiemi je teď vše zorganizované tak, až se toho trošičku bojím. Absurdní je třeba představa, že student čeká v pět hodin ráno u počítače, aby se přihlásil na zkoušku jako první v okamžiku, kdy se spustí systém. Chybí lidský prvek. Některé věci je dobré i dnes řešit hlavně lidsky.
Právo, to jsou hlavně paragrafy, zákony a zákoníky. I tam je možné najít lidskost?
Jako povinně volitelný předmět učím právní etiku. Předmětem prochází tři čtvrtiny studentů ročníku. To o mnohém vypovídá. Snad se studenti na mne nebudou zlobit, když řeknu, že je potřebné, aby i je přednášející stařík občas dovychoval. Nevidím na tom nic špatného, úplně to samé se dělo mně. Kladu důraz na to, aby fakulta vzdělávala a vychovávala v kolegiálním prostředí. Nemáme velkou fakultu, abychom se tu neznali. I to hraje svoji roli. Těžko se tu někdo může chovat jako lump, aniž by se to o něm nevědělo, aniž by si to o něm necvrlikali vrabci na protější střeše. Z tohoto pohledu to má preventivní i výchovný efekt.
Není tolik studentů na právní etice proto, že tu lehce získají potřebné studijní kredity?
Osobně bych řekl, že je to naopak těžce získaný kredit. Důvod je prostý. Profesní etika je zúženou ukázkou slušného vychování, se kterým posluchač přichází na fakultu. Na přednáškách je dobře těm, kteří se s tím sžijí. Vyprávím studentům příběh a ukazuji na něm, jak je složité dopracovat se ke slušnému řešení, jak to vyžaduje nezávislost, statečnost, přemýšlivost, hodnotovou usazenost. Pro lumpa, který by tohle musel poslouchat a pak o tom udělat seminární práci a ještě o tématu diskutovat, musí být velice obtížné k tomu ještě předstírat zápal, aby pak dostal dobrou známku. Pro něj to musejí být obrovská muka. To je asi stejné, jako kdybyste Adolfu Hitlerovi zadal přednášku o demokracii. Asi by se mu z toho udělalo špatně.
Vize nového děkana
|
Od řady lidí jsem slyšel, že rozsudky stále častěji vypadají, jako by se soudci řídili jen zakroucenými paragrafy, ale v rozhodnutích schází selský rozum. Jak to cítíte vy?
Profesor Vojtěch Cepl, bývalý ústavní soudce a jeden z autorů Ústavy ČR, říkal, že pozitivisté umějí jen „Paragraphen reiten“ (bazírovat na paragrafech - pozn. red). Když jsem byl na Ústavním soudu v senátu s Dagmar Lastoveckou a kolegou Jiřím Nykodýmem, říkali jsme, že věc podrobíme „to dá rozum testu“. Jsem stoupencem řešení, aby účastník nebo klient měl pokud možno pocit, že rozhodnutí je nejen podle práva, ale že v něm nevyvolává pocit silné nespravedlnosti. Pokud se podívám na čerstvé absolventy právnické fakulty, moc záleží na tom, do jaké právní kanceláře nastoupí. Je to otázka vzorů. Mohou spadnout do špatné advokátní kanceláře, která se nechová slušně, nebo naopak budou mít štěstí a počátky je provede skutečný profesionál, moudrý školitel.
Už fakulta by měla popularizovat právo. Měla by dávat najevo, že právní stát a demokracie jsou ty nejcennější hodnoty. Je potřeba si po masarykovsku uvědomovat, že demokracie je diskuse. Umět diskutovat otevřeně, stát si za svým názorem i přijmout názor druhého. Nikdy nebrat debatu o nějaké věci jako osobní atak.
Stalo se vám někdy v soudní síni, že jste měl co dělat, abyste nevybuchl?
Každému se stane, že má co dělat, aby to vydržel. Hodně záleží na tom, kdo je proti vám. Vybavím si třeba vzrušenou debatu s kolegou soudcem v senátu Ústavního soudu Jiřím Nykodýmem. My dva jsme se tehdy vzájemně dohadovali nad zpravodajskou zprávou v našem senátu, cílem každého z nás bylo získat na svoji stranu soudkyni Dagmar Lastoveckou. Po skončení debaty jsem si pak říkal: Tys tomu dal! Jiří jede domů, aby dojel! Volal jsem mu do auta. Omlouval jsem se: Nezlob se, asi jsem se víc rozohonil, ale vždyť ty taky. Není ti špatně? Jak se ti jede? Odpověděl mi, že to je přece v pohodě, vše je dávno zapomenuté. Po debatě si dal oběd, jel autem, říkal, že projíždí krásnou krajinou.
Tohle je podstata. Umět se pohádat, ale potom zase vidět za člověkem kolegu. V advokacii se stává velice často, že v jedné věci stojíte s nějakým kolegou proti sobě, ale v další kauze sedíte vedle sebe, třeba když v trestní věci hájíte spoluobžalované. Zavedení antipatií v praxi je špatné.
Zažil jste i zklamání z toho, jak se nakládá s právem?
Párkrát se mi stalo, že jsem po jednání soudu slyšel: Pane doktore, moc hezky jste mluvil. My vám v podstatě dáváme za pravdu, ale kdybychom rozhodli tak, jak říkáte, oni by nám to nahoře zrušili a vrátili to. Mrzí mě, že se vždy nesetkám s odvahou. Tyhle případy mě trápí. Myslím si, že soudce by měl být statečný a rozhodnout bez ohledu na to, že se to nebude ve vyšší instanci líbit nebo to nebude populární.
Pochopil jsem, že pro Stanislava Balíka je hlavní, aby se sám před sebou nestyděl?
Je to tak. Jako předseda advokátní komory jsem vždy říkal nově slibujícím advokátům, že stačí, aby jednou šlápli na šikmou plochu, a už pro ně není návratu. Slušného člověka pak tohle povolání nemůže těšit. Já jsem v letech, kdy by byla škoda si jméno znehodnotit, znectít a odcházet s ostudou. Nemohl bych to udělat svým předkům ani potomkům, kolegům na fakultě ani studentům. Jak by to asi vypadalo, kdybych byl lump, všichni včetně studentů to věděli, a já jim řečnil o právní etice? Člověk na sebe musí být přísný, aby neudělal nějakou botu. To by bylo asi stejné, jako kdyby oddávající novomanželům říkal, jak je důležité udržovat spořádané manželství, a přitom hned po obřadu běžel ke své milence.
