Martin Pávek by za ideální způsob života považoval třeba dva roky strávené v Česku a pak půl roku mezi indiány. "Chtěl jsem tamní život poznat ne jako turista, ale jako jeden z místních," vysvětluje Martin. Oslovil kolegyni, která indiánům pomáhá a s doporučením od ní zamířil za Josem, zakladatelem dětského domova Cianah.
Před odjezdem uspořádal v Česku sbírku, díky níž pak Jose mohl pro domov koupit kanoi s motorem, což je tamní základní dopravní prostředek. "Byli strašně rádi, protože už si loď nemuseli půjčovat," vysvětlil Martin, který chce i nadále spolupracovat na projektech pro zachování tradiční indiánské kultury ohrožované těžbou ropy.
Právě při boji s naftaři podle Martina ukázali indiáni svou odvahu, které bychom se od nich mohli učit. "Největší problém dnes není kácení deštných pralesů, ale ropa. Když naftaři začnou vrtat, tak potoky nafty tečou do vody a všude kolem, z území utíká zvěř a hynou ryby," líčí Martin, který prý nemá nic proti kapitalismu, svobodnému podnikání a těžbě nafty, ale proti tomu, že ropné společnosti si v Peru nedávají pozor na ochranu životního prostředí.
"Aby měly nízké náklady, tak těží primitivním způsobem," líčí dobrodruh. Podle něj problém nastal v roce 2009, kdy prezident Peru vyhlásil indiánská etnika za obyvatele druhé kategorie, kterým mohou být vyvlastněny pozemky. "Indiáni se ale nemohou jen tak přestěhovat, protože v oblasti mají svá pole a vytvořit v džungli nové je nákladné a pracné," popisuje Martin podmínky ne nepodobné těm při osidlování Ameriky.
"Došlo k demonstracím indiánů a ke střetu s ozbrojenými jednotkami. Ty začaly střílet poté, co indiáni blokovali cesty, mosty, jedno letiště a dvě naftařské lodě. Oběti byly na obou stranách. A protože se vše natáčelo a dostalo se to do světa, tak zákon o vyvlastňování nebyl přijatý. Odvaha indiánů byla v tomto případě klíčová," vypráví cestovatel, který je přesvědčený, že může dojít k férovým dohodám mezi naftaři a indiány jako majiteli pozemků. Ale jedině prý za podmínky, že budou indiáni bráni jako rovnocenní partneři.
Někteří indiáni už používají techniku, třeba motorovou pilu
Na naftaři ohroženém území žije i Jose, který se rozhodl starat o děti, jež zůstaly bez rodičů. Ti například zahynuli v džungli. "V domově je nyní šest chlapců ve věku 13 až 16 let. Ještě nedávno tam byly i dívky. Ale ty už jsou odrostlejší a odešly do rodin, aby se tam naučily indiánským dovednostem," vypráví Martin.
Mezi tradiční potraviny peruánských indiánů patří zelené banány. Po tepelné úpravě chutnají podobně jako brambory.
Podle něj už se mezi indiány dostaly i civilizační vymoženosti. "Někdo už má motorovou pilu, někdo zase jednoduchý motor na lodi. Když z nebe nepadají provazce deště, dá se poslouchat rádio, funguje i bezplatná škola, kterou hradí peruánská vláda. I učebnice jsou kvalitní. Co chybí, je třeba televize a silnice, které vedou jen do některých indiánských vesnic," líčí Martin.
Amazonští indiáni se živí hlavně zemědělstvím, které mají podle Martina poměrně vyspělé. Věnují se i lovu. Klíčovou plodinou jsou zelené banány, které, když se uvaří, nahrazují brambory. Výhodou teplého pásma je podle Martina dostatek potravy.
"Oni pracují jenom tehdy, když chtějí nebo když potřebují. My se to od nich můžeme naučit, protože mnohdy pracujeme, i když to není potřeba. Vyrábíme spousty zbytečných věcí, které naskladňujeme," vypráví Martin. "Ráno se jde pracovat na pole, přijde známý, tak se práce opustí a jde se bez problémů jinam," líčí.
