Bývalé knížecí jízdárně ve Světcích u Tachova hrozila v osmdesátých letech...

Bývalé knížecí jízdárně ve Světcích u Tachova hrozila v osmdesátých letech minulého století demolice. Objekt se podařilo zachránit a obnovit, nyní je chloubou regionu. | foto: koláž iDNES.cz

Osud památek nebyl za komunistů příliš jistý, mnohým hrozila demolice

  • 0
Nebýt sametové revoluce, některé významné památky Plzeňska už by zřejmě neexistovaly. Byly v tak špatném stavu, že se uvažovalo o jejich stržení. Na některé už byly vydány i demoliční výměry. Objekty podle památkářů zachránilo to, že se nenašly peníze ani na demolici.

Ani po revoluci nebylo dlouho jasné, co s takovými problémovými objekty dělat. „Vědělo se, že strhnout je by byla obrovská škoda, zároveň ale oprava by byla moc drahá. Situace se změnila až po roce 2000 zejména díky možnosti čerpat finance z evropských dotací. To celou řadu památek zachránilo,“ konstatuje Pavel Domanický z plzeňské pobočky Národního památkového ústavu.

Namále měla třeba bývalá knížecí jízdárna ve Světcích u Tachova – druhá největší stavba svého druhu ve střední Evropě.

Po druhé světové válce přešla jedinečná památka z vlastnictví Windischgrätzů československému státu a začala pustnout. V roce 1981 se dokonce vážně uvažovalo o její demolici.

„Všichni už byli smířeni s tím, že půjde k zemi, že není síla, která by ji dokázala zachránit. V současnosti je téměř dokončena její náročná obnova a stala se opět chloubou regionu,“ řekl Domanický.

V roce 1996 se jízdárna stala majetkem města Tachova. O čtyři roky později byla prohlášena národní kulturní památkou, ministerstvo kultury ji také zařadilo do programu záchrany architektonického dědictví a začala její postupná obnova.

Ve velmi špatném stavu se nacházel například také areál někdejšího kláštera cisterciáků v Plasích. Zejména hospodářské budovy byly natolik zchátralé, že si s nimi nikdo nevěděl rady. Bylo jasné, že případná rekonstrukce by si vyžádala astronomické částky. Dlouhá léta proto byly stavby spíše pro ostudu. I v tomto případě ale nakonec všechno dobře dopadlo.

„Opravy některých budov probíhaly i před revolucí. Ale třeba hospodářský dvůr byl po roce 1989 v beznadějném stavu, situaci komplikovaly rovněž složité majetkové vztahy. Až teprve záměr Národního technického muzea a peníze z integrovaného operačního programu způsobily zvrat. Našly se potřebné dvě miliardy a celý soubor objektů příslušenství kláštera se opravil pro nové využití. Jsou tam expozice, které místu dodaly životaschopnou náplň, která se bude i nadále rozvíjet,“ podotýká Domanický.

V současnosti rekonstrukce historického areálu pokračuje.

Za vlády komunistického režimu se také zvažovalo o zbourání řady domů v širším centru Plzně. „To byl třeba případ Roudné. Ta byla před rokem 1989 určena k demolici. Existovala stavební uzávěra, podle níž se tam nesmělo nic stavět ani výrazně upravovat. Tomu odpovídal stav zástavby, domy byly na spadnutí. Podařilo se je zachránit díky tomu, že v devadesátých letech se dostaly do rukou nových majitelů, kteří je začali opravovat,“ říká památkář.

Několik příkladů je možné najít i v blízkosti náměstí Republiky. Bourat se měla například skupina čtyř nebo pěti domů v Bezručově ulici. Podle plánu je měly nahradit novostavby.

Podobné to bylo s domem v Riegrově ulici. Tam sice začala oprava už před rokem 1989, ale brzy byla zastavena. Po revoluci budovu koupil soukromník, opravil ji a našel pro ni využití.

Některé památky se ale záchrany dočkaly už před pádem komunistického režimu. To je třeba případ plzeňských Masných krámů. Ty měly být zbořeny, ale památkáři tomu v 70. letech zabránili, a budova tak může i dnes sloužit Západočeské galerii.

Památky se opravovaly i před rokem 1989

Rekonstrukce památek se odehrávaly i před rokem 1989. „Na opravy byly vyčleněné finance, zapojovali se restaurátoři. Každý se snažil tak, jak to podmínky umožňovaly. Mnoho lidí vynakládalo velké úsilí na to, aby se nějaké památky zachránily. I když to nebylo v mnoha případech možné tak jako dnes,“ podotkl Domanický.

Snadné nebylo ani najít vhodné řemeslníky a materiály. „Okresní stavební podnik Plzeň–sever měl sice tehdy své středisko specializované na opravu památek, ale to zdaleka nestačilo na pokrytí všech potřeb v kraji. Navíc stavební firmy byly ochotné opravovat jen způsobem, který uměly. Když bylo třeba například zrenovovat dřevěný strop nebo krov, řekli jejich zástupci, že nemají tesaře a stropy dělají jenom z betonu. Nakonec byli všichni rádi, že na opravu vůbec přistoupí. V současnosti existují řemeslníci a firmy, které se přímo na opravu památek zaměřují a mají k tomu potřebné znalosti,“ podotýká.

Po druhé světové válce byly na základě dekretů prezidenta republiky a zákonů o pozemkové reformě v tehdejším v Československu zestátněny soukromé památky. Pro jejich další osud bylo důležité období mezi roky 1947–1951.

Některé objekty sloužily pro účely JZD, jiné obsadili vojáci

„Národní kulturní komise v čele s historikem umění Zdeňkem Wirthem vytipovala zhruba stovku nejcennějších objektů určených pro zpřístupnění veřejnosti, které měly dokládat stavebně historický vývoj a umělecké řemeslo. Ostatní byly předány různým institucím k utilitárnímu využívání. Jejich mobiliář byl sepsán do takzvaných černých knih a roztříděn,“ uvedla Markéta Slabová z Národního památkového ústavu.

Nejcennější kusy byly převezeny do svozových depozitářů. Jedním z nich byl zámek Kozel, kde byly ukryty cennosti ze zámků hradů a klášterů nejen z Plzeňského kraje, ale i z dalších regionů.

Některé z památek, které se nedostaly mezi těch pár vyvolených, sloužily například pro účely JZD, škol nebo úřadů, jiné obývali vojáci. Tak tomu bylo v padesátých letech například na Zelené hoře u Nepomuka. V letech 1951–57 tady působily pracovně-technické prapory. Toto období inspirovalo Miloslava Švandrlíka k napsání slavného románu Černí baroni.

Zelenou Horu proslavila komedie Černí baroni (16. 3. 2012)

16. března 2012

Podle díla později vznikl i populární film, který se natáčel přímo na Zelené hoře. Devastace zámku armádou pokračovala i poté, co „pétépáci“ zámek opustili. V letech 1965 a 1966 se uskutečnila rekonstrukce, při níž se oprav dočkala například věžní báň. Peripetie pokračovaly i po sametové revoluci.

Armáda zde definitivně přestala pobývat v roce 1990. O dva roky později areál převzala obec Klášter s tím, že už měla zájemce na koupi a obnovu objektu. Poté, co se ukázalo, že je objekt zatížen restitucemi, z prodeje sešlo. Od těchto problémů se zámek podařilo očistit až v červnu roku 2001.

„Důležité bylo, že v roce 1995 spustilo ministerstvo kultury program záchrany architektonického dědictví, díky němuž mohla obec žádat o dotace. Jako první přišly na řadu krovy a střechy, které byly v havarijním stavu,“ informuje Pavel Motejzík z Mikroregionu Nepomucko.

Rozsáhlá rekonstrukce pokračovala až do roku 2008. Památku měly během let v pronájmu postupně dvě zahraniční společnosti, ani jedna z nich ale nenaplnila záměr, který slíbila uskutečnit. V současnosti už zde ani jeden z nich nepůsobí.