„Nejvíce se mi na tom líbí atmosféra a energie, která z tohoto sportu září. Když má člověk nějaký splín, skvěle ho vydupe. Dávám do toho sebe, je to můj život a vážím si moc, že mám kolem sebe tak skvělou partu lidí, co jsou podobní nadšenci jako já. Život bez jumpingu už si nedokážu představit,“ říká Plzeňanka Jana Divišová, která této disciplíně propadla.
Zároveň ji i vyučuje. „Hlavně mě baví úsměvy lidí, i když mají jazyk na vestě. Je to sranda, ale plíce u některých občas nestíhají,“ konstatuje s úsměvem Divišová.
Nutno říct, že účastníci jumpingových akcí se při své oblíbené činnosti pořádně zapotí.
Skákání na trampolínách |
„Pro úplného začátečníka je prvních pár hodin hodně náročných, jelikož musí zkoordinovat pohyb, soustředit se, aby šlapal správně do výpletu trampolíny, a ještě sledovat instruktorku, jaké dělá kroky. A samozřejmě nesmí zapomínat dýchat. Je to spousta věcí v jeden moment. Ale po pár hodinách se do toho každý cvičenec dostane. Někdo rychleji, někdo později,“ sděluje instruktorka.
Obecné choreografie prý neexistují. Každý instruktor si vytváří svůj rukopis. „Zájem v Plzni velký je, ale samozřejmě záleží na vedení hodiny instruktorkou. To je u všech cvičení stejné. Když to daného člověka baví, dává do toho opravdu sám sebe a věnuje se lidem, návštěvník to pozná a vynaložená energie se mu většinou vrátí zpět,“ podotýká.
Skákání na trampolínách se věnují zejména dámy. Zapovězené ale samozřejmě není ani pánům. „Ženy na tom přitahuje energie, hudba a hlavně fakt, že člověk dělá něco pro svoje zdraví, ale zároveň si pohyb užívá, a to úplně stejně, jakoby šel na páteční party do města. Pány samozřejmě nejvíce baví pohled na dámské pozadí,“ směje se cvičitelka.
Hned k tomu ale přidává. „Ale jinak mám i tréninky se sportovci, kteří jumping mají v rámci kompenzace tréninků, a na trampolíně se zaměřujeme na zesílení nohou, zrychlení a koordinaci celého těla. Tohle všechno je hodně dobré třeba pro florbalisty nebo fotbalisty,“ informuje Divišová.
I když by se na první pohled mohlo zdát, že jde o aktivitu, která do Česka dorazila odněkud ze zahraničí, není tomu tak. „Ač se to nezdá, je původem z České republiky, autory jsou dva nadšenci do sportu z tělovýchovné univerzity v Praze. Působí tu od roku 2001. Do Plzně se sport dostal zhruba před deseti lety,“ prozrazuje.
Co se četnosti tréninku týče, každý je na tom podle ní jinak. „Záleží na tom, zda provozuje i jiné cvičební aktivity. Nejlepší je se tomu věnovat dvakrát až třikrát v týdnu a k tomu ještě dělat i jiné cvičení, aby si tělo moc nezvyklo na jeden druh pohybu,“ vysvětluje plzeňská cvičitelka.
Na jumping stačí dobrá nálada a úsměv
Ta v Plzni nedávno pořádala první velký maraton v této disciplíně, který měl podobu jumping party. Na akci dorazily desítky účastníků.
„Takto obří jumping party se pořádala v Plzni úplně poprvé. Jednou za čtvrt roku organizuji většinou maratony, které jsou v komornější sestavě. Toto jsem pořádala prvně a musím říct, že všichni byli spokojení, což je pro mě nejdůležitější,“ doplňuje.
Podobně velká akce pro více jak 60 cvičenců se uskuteční i v létě. „Pořádám i jumping víkendové soustředění a cvičení u moře,“ dodává propagátorka aktivity, k níž není zapotřebí žádné speciální vybavení. „Stačí klasické sportovní oblečení. Nejdůležitější je dobrá nálada, úsměv a užít si to,“ konstatuje.
