Jaké to pro vás je hrát v operní verzi činohry Henrika Ibsena?
Je to rozhodně zajímavá zkušenost. Nikdy předtím jsem neměl možnost hrát v opeře, i když tohle je spíše mini opera, není tam celý divadelní orchestr. Hru doprovází pět muzikantů. Já tam pěvecké party, kromě jedné miniatury, nemám. Pěvecky náročné to je pro Míru Königa a částečně i pro Lucku Trmíkovou. Člověk je tou muzikou nějak limitovaný, protože některé party byly výrazně rytmizované. Protože je to opera, přináší představení i jistou míru stylizace.
Hra Přízraky vzbudila v době napsání v roce 1882 velký rozruch. Skandální byla zejména kvůli tomu, že se věnuje i tématu eutanazie.
V době autora to bylo skandální, dnes už ne. I když je to stále kontroverzní téma, dnes je k němu společnost otevřenější. Teď nedávno se o eutanazii mluvilo v souvislosti se smrtí režiséra Godarda, který si pro odchod zvolil tuto cestu. Každé dobré drama vystavěné na rodinném půdorysu má svou nadčasovost a platí pořád. Lidé se až tak moc neproměňují.
Pokud se účastníte nějakého festivalu, jako je ten plzeňský, máte čas navštívit i jiná představení nebo se porozhlédnout po městě?
Na to bohužel není čas. Jsem většinou zaměstnán někde jinde. Ve většině případů je to tak, že přijedu, odehraji a pokračuji dál. Nejsem fanouškem festivalů jako divák, ne že bych nechtěl, ale jako herec jsem vytížený.
To je pravda. Hrajete v divadle, ve spoustě filmů, v seriálech. Jak těžké je přepínat mezi různými druhy herectví?
Neřekl bych, že je to přepínání. Je to sice trochu jiný druh práce, ale pořád jde o herectví. Hrajeme v různých divadelních produkcích, filmu a televizi. Jak říká Pepík Polášek: Děckama nezatopíš.
Výrazně jste vidět také ve filmových produkcích. Jedním z aktuálních snímků je komedie Mimořádná událost režiséra Jiřího Havelky. Jak se vám tahle spolupráce líbila?
Byla to zajímavá zkušenost, spolupráce s dobrými herci, podle kvalitního scénáře. Co k tomu říct víc? Je to vždycky zvláštní, když otázky směřují k filmovému natáčení. Člověk snímek promuje, až když jde do kin, což je třeba s odstupem roku. To už si člověk ani tolik nepamatuje. Z čeho mám velkou radost, je film Oběť. Ten oběhl snad všechny možné mezinárodní festivaly, a dokonce je za Slovensko poslaný do boje o Oskara. Těší mě, že mohu být součástí tohoto úspěchu.
Velkou popularitu má i kriminální seriál Případy 1. oddělení. Televize teď začala vysílat novou, už třetí sérii. Tam hrajete policistu Dušana Vránu. To je mimochodem moje nejoblíbenější postava.
Tak to jste jeden z mála, kdo to takhle má. Zahlédl jsem na jednom serveru zprávu, že seriál pokořil nějaký rekord ve sledovanosti. Samozřejmě mě těší být součástí divácky úspěšného projektu. Pod tím ale byla anketa oblíbenosti postav u diváků a Dušan Vrána tam měl popularitu 1,8 procenta. S tím jsem dopředu počítal, protože ta postava je tak napsaná. Není takový sympaťák a ranař jako Kozák, ani není vtipný jako Koreis. Mně se líbilo, že postava je právě taková. Že se jí přezdívá Pan pravidlo. Vrána úzkostlivě dbá na to, aby se postupovalo podle předpisů, což má svůj význam.
Je to detektivka, musí tam být někdo, kdo pravidla porušuje, protože chce dopadnout toho zlořáda. Je více za hrdinu, když se toho odváží, než někdo, kdo postupuje podle pravidel a potřebuje na všechno razítko a je to spíše úředník. Mně takoví lidé nejsou osobně sympatičtí, ale mají určitě svůj význam.
A co říkáte na fakt, že vaše postava oproti druhé sérii povýšila z řadového vyšetřovatele na ředitele?
Dalo se to čekat. Je tam parta kluků, kteří zůstávají na oddělení a pořád honí zločince. A někdo je kariérní policista, který postupuje výš. Teď je major, kdyby byla čtvrtá řada, která nevznikne, tak bude určitě na policejním prezídiu.
Před nedávnem jste měl možnost poprvé si vyzkoušet režii. Bylo to u krátkometrážního filmu Barcarole. Jak jste se k tomuto projektu dostal? Šlo víceméně o náhodu. Když byla korona, rozhodl jsem se psát. Udělal jsem scénář celovečerního filmu. Producent, kterému jsem jej nabídl, řekl ať z toho povídkového scénáře vyberu jednu a udělám krátký film. Mně se ale nic krátit nechtělo, a tak jsem napsal na základě kamarádovy historky příběh z domova důchodců. Šlo o černou grotesku, ze které byl nakonec scénář Barcaroly.
Podali jsme žádost na fond, který nás podpořil. Museli jsme ještě sehnat dofinancování, což se podařilo díky platformě Donio a hodným lidem, kteří přispěli. V podstatě jsem na začátku ani nedoufal, že film vznikne. Myslím, že se i povedl, z čehož mám radost. Těší mě, že světová premiéra se odehrála na festivalu v Karlových Varech. Jsem rád, že projekce se uskuteční i v rámci plzeňského festivalu Finále. Doufám, že snímek má nějakou nadčasovost, myslím, že je šance, že bude stárnout velice pomalu. Je to ale jen polovina projektu. Vzniká totiž i divadelní hra. S ní chceme jezdit po republice, pokud se tedy bude topit a bude kam jezdit. Rádi bychom divákům přinesli divadelní zážitek a zároveň možnost vidět krátkometrážní film.
Jak vám režírování sedlo?
Tady to už přepnutí vyžadovalo. Kromě režijní to pro mě byla i scenáristická a producentská zkušenost. Je to jiná práce než herectví. U něj jste jen interpretem, tady se stáváte autorem. Máte nějakou zodpovědnost, já to osobně vnímal jako dobrodružství. Určitě šlo o větší tlak, k dispozici jsem měl třicetičlenný štáb. Nedokážu říct, jestli se mi na režisérském křesílku zalíbilo, ale vnímám to jako pozitivní zkušenost, obzvláště když vidím, že výsledek stojí za to. Když se člověku něco napoprvé nepovede, může mít špatný pocit a raději se této činnosti už nevěnovat. Když bude příležitost a já budu mít šanci se na něčem podílet i autorsky, tak proč ne, rád si režírování zopakuji.
Je ovšem pravda, že u filmu jde hodně o shánění finančních prostředků, je to běh na dlouhou trať. U divadla můžete něco vymyslet v květnu a na konci června mít premiéru. Peníze jsou tady také třeba, ale jde tak o desetinu toho, co spolkne filmová produkce.
Lidé vás hodně znají z pořadu Partička. Budete v jeho natáčení i nadále spolupracovat?
Říkal jsem si, že už bych z projektu vycouval, přece jen, děláme ho jedenáct dvanáct let, což je poměrně dlouho. Občas něco natočím, teď třeba vznikal silvestrovský díl. Jednou jsem byl v létě na výjezdu. Je to něco jiného než klasické herectví. Výhoda je, že jde o improvizaci, nic si nepřipravujeme dopředu. Člověka to nutí k obezřetnosti a pohotovosti.
Baví vás to ještě?
To je taková zvláštní otázka. Zajímalo by mě se zeptat třeba Micka Jaggera, jestli ho baví ještě hrát Satisfaction, když ji na koncertech zpívá šedesát let. Ono je to podobné asi se vším. Když člověk hraje dvanáct let v jedné inscenaci, i když je to dobře napsané a zrežírované, tak se to začne postupně obehrávat. Takhle jsme spoustu let hráli s Dejvickým divadlem, přišlo mi pak trochu vousaté, že Aljošu hrál prošedivělý Martin Myšička.
