Při nedávném oceňování lidí, kteří vzdorovali komunistickému režimu, padla zmínka o tom, že jste jim ve Škodovce pomáhal tisknout samizdatové Lidové noviny. Jak jste se k tomu dostal?
Ve Škodovce vznikla v osmdesátých letech zajímavá skupina lidí kolem skautingu a trampingu, ve které se mimo jiné vedly debaty o politice. S několika přáteli jsme zajišťovali například podpisy na petici za osvobození Václav Havla, snažili se zajistit distribuci a pak dokumenty posílali do Prahy nebo do Svobodné Evropy. Byli jsme schopni ze Škodovky dodat třeba tři sta podpisů pod Několik vět. Nezávislým iniciativám chyběla rozmnožovací technika. Chtěli jsme jim pomoci. Podařilo se nám seznámit s dámami, které pracovaly v rozmnožovacích střediscích. Jen díky nim jsme získali možnost něco vytisknout a kopírovat. Dařilo se nám to. Měsíčně jsme dokázali vyrobit kolem deseti tisíc stránek.
Vybavíte si první dny po 17. listopadu 1989 a reakci na brutální zásah proti demonstrantům na Národní třídě v Praze i následné protesty na vysokých školách nebo v divadlech?
Už v neděli 19. listopadu jsme s přáteli ze Škodovky jeli za známým plzeňským disidentem Františkem Pitorem. Řekl nám, že máme důležitou roli. Že musíme propojit studenty, herce a škodováky. V podstatě jsme pak následující týden právě tohle dělali.
To byl začátek cesty do vedení stávkového výboru škodováků?
Možná se to tak dá říct. Ale já v té době nechtěl být žádný lídr, necítil jsem se na to. Čekal jsem, jestli se ve Škodovce objeví někdo starší, moudřejší, zkušenější a povede zaměstnance požadující změnu režimu v zemi. Myslel jsem, že my budeme dál tisknout letáky a pomáhat organizovat demonstrace. Jenomže se nikdo neobjevil. Tak musím přiznat, že jsme tehdy trochu samozvaně ustavili stávkový výbor Škodovky i pobočku Občanského fóra.
Neměl jste obavy, že můžete špatně skončit, pokud se vedení státu zásadně nezmění?
Spousta lidí, kteří tehdy byli aktivní, strach měla. Já měl velký strach. Zažil jsem několik výslechů Státní bezpečnosti a bylo to velmi nepříjemné. Vyhrožovali mi například, že má přítelkyně kvůli mně nedostuduje vysokou školu. Estébáci u mě také udělali prohlídku v kanceláři, hledali letáky. Ještě horší bylo, že někteří lidé ve Škodovce se ke mně najednou chovali, jako bych měl nakažlivou nemoc. Zdálo se mi, že se moji kolegové rozdělili na dvě poloviny a jedna z nich se se mnou vůbec nebavila. Byli mezi nimi i známí, se kterými jsem si tykal.
Jako stávkový výbor jste jednali s tehdejším vedením Škodovky. Jak to probíhalo?
Bylo evidentní, že nás vedení tlačí k tomu, aby si lidi jen připnuli trikolóru a na deset minut se někde postavili. Nepřáli si, aby škodováci při stávce šli ven. V té době na tom, co udělá Škodovka a další velké podniky, hodně záleželo celostátnímu vedení Občanského fóra. Pořád někdo z Prahy volal, jak to s tou Škodovkou bude, jestli do toho jdeme. Od středy 22. listopadu jsem všude tvrdil, že půjdeme, že je to jistota. Ale na sto procent jistý jsem si nebyl.
Jak z vašeho pohledu probíhal ve Škodovce den generální stávky?
Se Simonou Stašovou a Pavlem Bobkem jsme stáli na nádvoří u multikáry a kolem skoro nikdo nebyl. Ivanovi Čihákovi jsem říkal, že to bude totální průšvih, protože možná přijde jenom nějaká desítka lidí a ukáže se, že jsme úplně selhali. A to jsem z té naší party byl do té doby největší optimista. Jen to na mě v té chvíli nějak padlo. Ivan Čihák něco brumlal, byl taky nervózní. Bavil jsem se s Pavlem Bobkem a najednou Ivan říká: Hele, podívej se. Otočil jsem se a viděl, jak se přes most přes železnici valí davy. Byli jsme z toho ohromení.
Nicméně jste byli pořád ještě v areálu Škodovky. Chtěli jste ven?
Předpokládali jsme, že se brány rozrazí nebo se domluví jejich otevření. Už kolem nás mohlo být tak 15 tisíc lidí a po několika burcujících projevech jsme odhlasovali, že chceme vyjít z areálu. Z telefonu na vrátnici jsem volal řediteli a ten už věděl, že to má prohrané. Oznámili jsme mu, že jdeme ven a vedení nechalo otevřít brány. Chvíle, když šli škodováci Tylovou ulicí a dál k náměstí, pak patřila mezi největší okamžiky zaměstnanců firmy. Sami na sebe byli ohromně hrdí. Když slyšeli, jak lidi na náměstí křičí: škodováci už jdou! tak i staří chlapi v průvodu měli slzy v očích.
Lidé, kteří tu dobu zažili, tvrdí, že právě generální stávku a příchod dělníků považovali za klíčový moment, kdy uvěřili, že starý režim v Československu skončí. Vnímal jste to tak?
Ano. Bylo to tak. I pro mě osobně to byl zlomový moment. Náš stávkový výbor se pak v podstatě vytratil ze scény. Ještě asi půl roku jsem pokračoval v činnosti v Občanském fóru. Ale považoval jsem se za nezkušeného a nezralého člověka. Uvědomil jsem si, že nemám čím přispět k tomu, co se dál dělo, a z politických aktivit jsem se stáhl.
V roce 1999 jste se ale připomenul, když jste podpořil výzvu Děkujeme, odejděte! Co vás k tomu vedlo?
Byl jsem velkým kritikem způsobu ekonomické transformace včetně kuponové privatizace. Na případu Škodovky jsem viděl, jak jsme ztratili deset let tím, že jsme hloupě udělali privatizaci. Deset let tady existovaly pseudozprivatizované podniky, které byly pro stát důležité. Byly ale v majetku státních bank, takže se tam žádná restrukturalizace v podstatě nedělala, a přitom se tunelovalo. Ekonomika se tady začala hýbat k lepšímu, až když se firmy přeprodaly a následně se dostaly k investicím, technologiím nebo know how prostřednictvím zahraničních vlastníků. Když na konci 90. let přišla opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, tak jsem v tom cítil utužení nešťastného stavu.
Podle toho, co jste řekl, se zdá, že jste vývojem po listopadu 1989 zklamaný. Je to tak?
To ne. Přes všechno, co mi vadilo a vadí, si myslím, že tato země zažila třicet nejskvělejších let za několik posledních století. Politicky i ekonomicky. Jenom si myslím, že na to, na co máme dnes, jsme mohli mít o deset let dříve.
Podle vašich častých kritických vyjádření ale nejste spokojený se současnou situací.
Myslím, že nám ujíždí vlak. Rychle nás po ekonomické stránce dohání Slovensko, tlačí se na nás Polsko. Vadí mi, že náš systém je postavený na podpoře velkých a silných firem. Rozrůstá se byrokracie. Situace v zemědělství je nešťastná, vede k erozi půdy, devastaci krajiny, k nedostatku vody. A my ten nefunkční systém pořád utužujeme.
Jak do vašich postojů a názorů zapadá, že jste před několika roky zamířil do jedné ze stran, která nese část odpovědnosti za současný stav a vstoupil do ČSSD?
Před několika roky mě děsilo, co se začalo dít ve východní Evropě i u nás. Zdálo se mi, že se projevují symptomy, které v Evropě byly před druhou světovou válkou. Začal se čím dál víc prosazovat populismus a nacionalismus. V historii to zatím vždy vedlo pouze ke svárům mezi zeměmi. To vnímám v současné chvíli jako velkou hrozbu pro celou Evropu. Pokud někdo populismus a nacionalismus podporuje, možná má pocit, že to vede k momentálnímu efektivnějšímu vládnutí. Ale dlouhodobě to může vést k zásadnímu bezpečnostnímu ohrožení země. Navíc nechápu, jak dnes někdo může tvrdit, že by nám bylo líp bez Evropské unie. Z té k nám přitekly miliardy korun. Jenom pro Plzeňský kraj je to za 12 let bezmála 70 miliard korun. Unie přispěla na kdeco včetně nových vlaků nebo silnic.
Jak ale to vaše rozpoložení souviselo se vstupem do ČSSD?
V hlavě se mi pořád rojily úvahy, o kterých jsem mluvil. Zároveň jsem chápal lidi, kterým se nevede nejlépe a mají dost tradičních politických stran. Tak jsem chtěl zkusit ukázat, že to jde dělat i jinak. Vybral jsem si sociální demokracii a trochu věřil v její transformaci ve stranu klasického západního střihu. Takovou, která podporuje volný trh, malé a střední podnikatele i farmáře, klade důraz na sociální systém a ochranu přírody. A zároveň se drží Evropské unie a členství v NATO.
Letos jste oznámil, že za ČSSD už kandidovat nebudete - nechcete. Znamená to, že vás opustila víra, že se strana transformuje tak, jak jste si přál?
Mám pocit, že v ČSSD většina lidí s mými názory nesouhlasí a já to beru. Někteří mi dokonce vyčítají, že mluvím o tom, že je tady hybridní válka. Jsem přesvědčen, že tady je, že ovlivnila brexit nebo volby v USA a nyní jsme silně ovlivňováni my. Někteří členové ČSSD mi říkají, že nejsem založením sociální demokrat. Tak nevím, já mám pocit, že mám silné sociální cítění, že věřím v solidaritu. Je možné, že lidé jako já jsou pro ČSSD přítěž. Třeba bez nich bude strana úspěšnější.
Máte tedy naplánovanou další – jinou cestu působení v politice?
Nemám. Vím, že se o tom dost mluví, ale nemám nic naplánováno a nemám s nikým nic domluveno. Nyní je pravděpodobné, že z politiky úplně odejdu.
Před 17. listopadem jste prohlásil, že vidíte naději na posun k lepšímu ve zvýšené aktivitě občanské společnosti. Mluvil jste o tom, že veřejnost při demonstracích a protestech dává politikům najevo, že se jí nezamlouvá, co se u nás děje. Opravdu věříte, že demonstrace cosi změní?
Určitě. Musíme se naučit žít ve svobodě. To, že máme demokratické volby, přece neznamená, že po nich na čtyři roky zhasneme a nikdo nebude nic kritizovat. Pokud bych na hejtmanství třeba zneužíval své postavení, bylo by logické, kdyby mě lidi chtěli vyhnat. A tak je třeba to brát. Společnosti mají občanské aktivity pomáhat k sebereflexi a k uvědomění, že je něco špatně. Spoustě lidí asi vadí pocit, že nás někdo zkouší vést nazpátek i s pomocí některých mocností, které se snaží v hybridní válce ovlivňovat veřejné mínění a na někoho to zabírá. My Češi bychom si ale měli jasně vybrat, jestli chceme patřit k západní civilizaci a k západní Evropě nebo chceme něco jiného.
