Co se stalo, že přibývá kaplanů v nemocnicích? Tato pozice totiž vznikne i v Rokycanské nemocnici. Důvodem je covid?
Nemocnice se otevřely spolupráci nejen s psychology, ale i s kaplany. Důvodem je to, že lidé v nemocnicích více strádají, když jsou návštěvy kvůli covidu zakázané.
I vy asi působíte tak trochu jako psycholog, nebo ne?
Dalo by se to tak říci. Lidé potřebují rozhovor, podání ruky, dobré slovo, úsměv. S člověkem, který v nemocnici leží několik týdnů, se zastavím na pár slov u lůžka nebo na chodbě u vozíku. I rodiny mě o pár slov s jejich příbuznými prosí. Jsem totiž z nemedicínského personálu jedinou osobou, která může do nemocnice vejít.
Může být potřebnost pozice kaplana odůvodněna i tím, že lékaři a sestry, když nyní mají hodně covidových pacientů, nemají tolik času si s nimi povídat?
Je to tak. Na popovídání teď nemají téměř žádný čas. Vím to ze zkušenosti. Když mám jako sanitář dvanáctihodinovou službu, také nemám čas si s pacienty popovídat.
Dá se vaše pozice popsat i tak, že pomáháte lékařům a sestrám tím, že když jsou pacienti v lepším psychickém stavu, lépe se uzdravují?
Přesně tak. Jedna věc je fyzický stav, ale důležitá je i psychika. Navíc tolik smrti v nemocnicích před covidem nebylo. Proto ode mě často pomoc potřebují i lékaři a sestřičky. Jsou vyčerpaní a potřebují povzbudit, posedět, dát si společně kafe, zažertovat si.
Takže někdy působíte jako psycholog sester a lékařů?
A také rodin nemocných. Chodím do nemocnice s nejistotou, kdo právě bude potřebovat pomoc, s kým se tam setkám, zkrátka kdo mě bude při mých toulkách po nemocnici potřebovat.
Práce kaplana tedy znamená toulat se po nemocnici a povídat si s pacienty?
Povídat si, někdo se potřebuje pomodlit, někdo potřebuje zpověď, někdo pomazání nemocných, někdo si potřebuje uvědomit, že smrtí nic nekončí, někdo si při pohledu na mě uvědomí, že několik let nebyl u zpovědi, a mé přítomnosti využije. Je to různorodá činnost.
To mluvíte ze zkušenosti, kdy jste v nemocnici pracoval a fungoval jako jakýsi neoficiálním kaplan?
Od začátku kněžství se člověk setkává ve stacionářích, v hospicech, v domovech důchodců, v nemocnicích se stejnými situacemi. A já jsem se s nimi setkal již dříve ve Stodě, v Plzni či v jiných nemocnicích, kam jsem dojížděl jako kněz za nemocnými. To je stejná práce, pouze se mění lidské problémy. A když se nám nepodaří je vyřešit, je třeba odevzdat je nahoru Pánu Bohu a on s nimi něco udělá.
Wojciech Pelowski
|
Stále ještě existují lidé, kteří si myslí, že v nemocnicích se nic neděje. Že covid není nebezpečí. Co byste jim vzkázal?
Já bych je oblékl do ochranných skafandrů a na den bych je vzal na covidové oddělení, aby se podívali, jak pacienti vypadají. Část lidí ale stejně zůstane přesvědčená, že covid nezabíjí. To je případ člověka, který v Domažlické nemocnici stonal od jara. Po Velikonocích byl dva měsíce v bezvědomí, v jednu chvíli byl opravdu jednou nohou na onom světě a rodina stále na covid nevěří. Očkovaná totiž není manželka, dcera, zeť ani děti. Tomu, že je covid nebezpečný, nikdo z nich nevěří i přesto, že tatínek skoro umíral, všichni tu klečeli, plakali, modlili se za jeho uzdravení. To se jim sice splnilo, ale za tu cenu, že tatínek s covidem bojoval pět měsíců. Neznám způsob, jak takového člověka přesvědčit k tomu, aby se očkováním ochránil.
Ale od toho v nemocnici asi nejste, abyste lidi přesvědčoval k očkování.
Nepřesvědčuji, jen říkám, že je to dobrá věc, a ptám se, proč se nechtějí nechat očkovat.
Co vám odpovídají?
Že covid překonají. Třeba senioři v LDNce odpovídají: tak odejdeme k Pánu Bohu.
Covid tedy berou jako součást života, nechtějí se mu bránit a jsou se smrtí smíření?
Ano. Ale nejedná se jen o lidi, kteří leží v nemocnici v LDNce, ale i o lidi mimo nemocnici, v mojí farnosti. I tam hodně z nich takto reaguje. Dozvídám se to třeba, když se s nimi setkám v obchodě. Někteří řeknou, mám zemřít na dopravní nehodu nebo na covid? To je život.
Je to podle vás neodpovědný přístup k životu, když mají ochranu v podobě očkování?
Oni ale v tuto zbraň nevěří. Řeknou: já jsem se v životě očkovat nenechal, proč bych teď začínal? Spousta lidí říká, že stačí slivovice, která každý bacil zabije.
Česko je kvůli nedostatku kněží a věřících bráno jako misijní území, kterému pomáhají lidé jako vy, tedy i kněží z Polska. Změnil se za 12 let, co jste v Česku, přístup k víře?
Lidé jsou vůči mně velmi otevření. Kolovečská společnost je úplně vynikající, zvou mě na výročí hasičů a další akce. Cítím, že patřím do jejich společenství. Co se týče pravidelné návštěvnosti kostela, představoval bych si ji větší, ale když místní do kostela na nějakou konkrétní akci pozvu, přijdou. Pomáhají i ve chvíli, kdy třeba potřebuji zorganizovat slavnost Božího těla.
