Pracoval jste jako stavební technik silničního stavitelství. Jak se z vás stal odborník na lidové památky?
O vlastivědné věci jsem se zajímal, ještě než jsem se stal stavařem. Už když mně bylo sedmnáct roků. Ukázalo se, že nic z toho nebylo ovlivněno mojí láskou k místu. V momentě, kdy jsem navštívil všechny přírodní rezervace a měl přehled o všech chráněných územích, přestala mě příroda z hlediska poznávání zajímat. Začal jsem se v roce 1960 věnovat lidovým stavbám, na začátku vodním mlýnům. Vždycky o Vánocích jsem chodil s kamarády po těch zavátých samotách. Až do roku 1980 jsem poznal obrovské množství míst.
V roce 1968 začaly na pár měsíců tát ledy. Změnilo se v ochraně památek něco?
Navrhl jsem na památku Královu pilu. Začali jsme ji opravovat. Když jsem ji viděl poprvé, zdála se mi hodně archaická. Jako jediná v celé republice byla zapsaná v seznamu národních kulturních památek. Pomalu jsem začal přemýšlet, jaké stavby by se hodily do skanzenu.
Jak vypadal venkov v 70. letech, kdy jste otipovával stavby, které stojí za to převézt do skanzenu?
Když jsem přišel do mlýna, většinou ještě žili mlynáři, kteří v roce 1959 těžce nesli zestátnění. Systém jim vzal výrobní prostředek a ti lidé se najednou ocitli v nájmu. Národní podnik nic neopravoval a mlýny se postupně zavíraly. Tehdy ti lidé člověku důvěřovali. Často bydleli na samotách a byli rádi, že měli návštěvu. Měli ve zvyku přivítat příchozího buchtou nebo vdolkem. Musel jsem hodinu poslouchat jejich trápení, které jim způsobil režim. U toho vdolku a kafe se to dalo vydržet. Až pak jsem se mohl ptát na samotný mlýn.
Dozvědělo se o mně národní zemědělské muzeum, které zřídilo komisi pro historii mlynářství. Pochopil jsem, že se o mlýny zajímá hrozně málo lidí, ani památkáři neměli zájem. Pochopil jsem, že není v mých silách ovlivnit orgány, aby na tom začaly pracovat. Uvedu příklad, který tehdejší stav dokresluje. V Jeníkově stál archaický roubený mlýn, tak se vymohla částka na nákup dřevěných hranolů, které měly mlýn podpírat. Než materiál národní výbor koupil, celý spadl.
Luděk ŠtěpánMomentálně dvaaosmdesátiletý nadšenec pracuje na nové knize o kovářích a kovárnách na Chrudimsku. Přispěl k záchraně mnoha památek lidové architektury. Od původního řemesla však neutekl. Před několika lety napsal knihu o silnicích v Pardubickém kraji |
Veselý Kopec je druhý největší soubor lidových památek u nás. Původně jste prý měl v hlavě více míst, kde by mohl stát.
Pochopil jsem, že dřevěné stavby musíme přenést, protože nebylo možné je chránit na místě. Jako silničář jsem znal každou vesnici. Poznamenal jsem si náves ve Všeradově, náves ve Vortové, Zubří a rozcestí v Trhové Kamenici nedaleko hřbitova. Na tom rozcestí bylo několik chráněných chalup. Dělal jsem si iluze, že by se tam našel prostor. Cítil jsem, že to chce Veselý Kopec. Stojí tam nejstarší usedlost v celých Železných horách.
Navíc jsem měl k Veselému Kopci srdeční vztah, protože jsme bydleli v Hlinsku, než tatínka vyhodili jako legionáře z práce i ze služebního bytu. Do té doby jsme chodili na Dřevíkov přes Veselý Kopec kolem Královy pily k příbuzným moji maminky. Veselý Kopec se mi vždycky líbil. Hlavně proto, že tam měli páva. Při výběru to vliv nemělo (smích).
Vytvořil jsem si hodnotící tabulku s 10 kritérii, abych vyloučil subjektivní přístup k tomu místu. Veselý Kopec vyhrál na celé čáře už proto, že tam byly zbytky náhonu, místo kde stával mlýn a chalupa u Pilných včetně haltýře. Už jako stavař jsem uvažoval, aby to byl otevřený jižní svah, kde dřevo tolik netrpí hnilobou. Na druhém místě skončila náves ve Vortové.
Přibližte, jak vypadalo stěhování objektů na Veselý Kopec. To jste původní vlastníky oslovil s tím, že chcete jejich chalupu převézt nebo šlo o opuštěné objekty?
Začali jsme maličkatými objekty a na nich jsme se učili. Začali jsme sušárnou lnu, kterou jsme stěhovali ze Stříteže u Skutče. Nabídli nám ji sami majitelé.
Pak přišla na řadu první chalupa?
Když se zpřístupnily komory u Pilných a obě sušky, památkový ústav v Pardubicích měl problém, co s rozebranou čtrnáctibokou stodolou v Sádku u Poličky. To nám hrozně nahrálo. Vybrali jsme pozemek, který jsme od majitele koupili. Metr čtvereční za dvacetník. Třetí objekt jsme stavěli polygonální stodolu. Už jsme získávali větší zkušenosti a chutě nebát se stavět další objekty. Pak už to šlo ráz na ráz. Stodola z Krouny, mlýn, vstupní usedlosti, vejměnek z Možděnice, jako první obytný dům byla chalupa z Herálce.
Jak jste objekty stěhovali?
Než jsme si vypracovali systém, na každý trám se přibíjel štítek s číslem, abychom věděli, jak je sestavit. Museli jsme hodně fotografovat a kreslit. Dodnes je na špejchárku vstupního objektu vidět olejovou barvou čísla. Necháváme je tam, aby zbyla památka na to, jak jsme začínali objekty přenášet.
Co se vám na Veselý Kopec dostat už nepodařilo?
To jsou drobnosti. Třeba chaloupka tesaře ze Stolan. Mám ji vyfotografovanou a zdokumentovanou. Nebylo sil ji tehdy přivézt. Uvažoval jsem i o větrném mlýnu v Příkrakově, který nebyl pro tuto oblast typický. Dodnes jsou tam pozůstatky zdiva. Půdorysem jde možná o nejširší mlýn v Čechách a na Moravě. Důležité je, že všechno podstatné se povedlo.
Jedním z unikátních prostorů je také hlinecký Betlém. Jak tehdy vypadal a jaké s ním byly peripetie při obnově?
Úplně jiného rázu. Byl to nekonečný boj s úřady. Stačilo málo a Betlém by nebyl. Patnáct let jsem byl v Hlinsku ještě s několika občany jediným památkářem, která se o záchranu Betléma zajímal. Byli jsme hodně osamělí. Nálada byla nakloněna do pozice Betlém zbourat. Vedení města o to hrozně usilovalo. Překážkou pro ně bylo, že to bylo už tehdy chráněné území. Bohužel několik domů zlikvidovali kvůli bezpečnosti.
V poslední fázi bylo pro Betlém rozhodující, že Veselý Kopec už byl vyhlášeným místem. Nakonec prohlásili, že když si to vezmou na starosti památkáři, kteří mají na starosti Veselý Kopec, tak k likvidaci nedojde.
