Zubní lékař Artur Pachner žil se svojí manželkou Gabrielou až do roku 1941 v Chrudimi v domě, v němž dnes funguje drogerie Gabriel a syn. Vystudoval v Berlíně a publikoval odborné práce, které sloužily i jako výukový materiál. Věřil, že se mu transporty vyhnou, protože je jako objevitel nových metod příliš cenný. Zmýlil se.
Ve středu 20. září bude před jeho někdejším domem položen jeho stolperstein, „kámen zmizelých“. Spolu s ním se ve dlažbě v Chrudimi na celkem třech místech objeví deset dalších kostek s mosaznou destičkou a stručnými životopisnými údaji, které budou připomínat oběti holokaustu. Kdo si text na něm bude chtít přečíst, musí se sklonit. Uctí tak památku konkrétního člověka i všech šesti milionů Židů, kteří byli za války zavražděni.
V německých městech se tyto kameny objevují už od devadesátých let, před pěti lety se k této aktivitě přidaly jako první v Pardubickém kraji Svitavy a nyní se připojí i Chrudim. Letos totiž uplyne 75 let od transportu chrudimských Židů do ghetta Terezín a dále do koncentračních táborů, odkud se jich 80 z 87 již nevrátilo.
„V dalších letech zamýšlíme požádat o položení stolpersteinů všude tam, kde to je možné - tedy kde existují domy, z nichž dotyční odešli, a je před nimi vhodné místo k instalaci kamenů,“ uvedla archivářka a badatelka Alžběta Langová, která mapuje osudy chrudimských Židů.
Kameny zmizelých se neobjeví například na Kateřinském předměstí, domy v této staré čtvrti za socialismu musely ustoupit panelovému sídlišti.
Ženu zachránilo manželství s odvážným advokátem
Osudy židovských obyvatelů Chrudimi za války byly velmi podobné. Pachnerovi se museli z domu na rohu tehdejšího Riegerova náměstí v roce 1941 vystěhovat, o rok později je nacisté spolu s dalšími transportovali do Terezína.
Tehdy už osmašedesátiletý Artur Pachner si tam podle Alžběty Langové psal deník a sociologickou studii o Židech. Riskoval, protože to bylo přísně zakázané a následovaly za to kruté tresty. Chtěl tam také pomáhat jako lékař, ale vzhledem k věku mu to nebylo povoleno.
Přesto tajně léčil, což dokládá záznam v deníku, kde píše, že dostal od nemocného spoluvězně odměnu - dvě syrové brambory, což byl v poměrech ghetta obrovský dar.
V prosinci 1943 byli Pachnerovi transportováni z Terezína do Osvětimi. Artur Pachner zemřel patrně stářím a vysílením na konci ledna 1944. O dva měsíce později 1944 byli během jedné noci na 9. března téměř všichni ze zářijových transportů zplynováni včetně jeho manželky Gabriely.
Dcera Pachnerových Milada, které bylo v době deportací 38 let, ale válku přežila. Absolventka vysokomýtského gymnázia a Vysoké školy sociální v Paříži od mládí psala ženské romány a povídky. Provdala se za právníka Jakuba Skálu, s nímž měla dvě děti Martina a Lucii. Právě toto manželství ji zachránilo, Jakub Skála se s ní odmítl rozvést.
„Otec, advokát, po zralé úvaze vsadil na svůj árijský původ. Máma získala potvrzení, že je nosič bacilů a kontrolující gestapácký doktor vstoupil do bytu páchnoucího desinfekcí víc než kterýkoli lazaret,“ vzpomínal v mailové korespondenci s chrudimskou badatelkou Martin Skála. „Byl to takový malý zázrak, vyšlo to, ale táta věděl, že by to případně vyjít nemuselo, a tak nervy tekly proudem,“ napsal v roce 2007.
Doktor Skála měl kontakty na vlivné lidi, takže své manželce dokázal zajistit doklady na její jméno i na jméno smyšlené, měla kabáty s hvězdou i bez ní. Doklady nosila střídavě a používala je podle důkladně promyšleného plánu.
Sama téměř nevycházela z bytu, nechodila na procházky. Její manžel byl přesto na konci války poslán do pracovního tábora v Horním Slezsku. Odtud v lednu 1945 uprchl a skrýval se v lesích.
Milada Skálová zemřela v dvaadevadesáti letech v Arizoně.
