Odklon od uhlí a využívání nízkouhlíkových technologií řeší podle Mišáka...

Odklon od uhlí a využívání nízkouhlíkových technologií řeší podle Mišáka Moravskoslezský kraj už dlouho. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ruská agrese urychlí konec doby plynové, říká vědec z ostravské VŠB

  • 61
Odklon od uhlí a využívání nízkouhlíkových technologií řeší Moravskoslezský kraj už delší dobu. Ruská agrese na Ukrajinu však podle Stanislava Mišáka, ředitele Centra energetických a environmentálních technologií VŠB-TUO, všechno urychlí.

Jak se změnila situace v energetice po ruském útoku na Ukrajinu?
Změnila se rapidně. To, co jsme měli naplánováno v nějakém časovém horizontu, padlo. Na všechno máme daleko méně času.

Co se změnilo?
Původní myšlenka dekarbonizace byla, že ji provedeme ve třech fázích. Měli jsme naplánováno, co v postupných krocích uděláme v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém scénáři.

Co ty jednotlivé scénáře znamenají?
V krátkodobém horizontu jsme hovořili o využití plynu jako o překlenovacím médiu při odchodu od uhlí, ve střednědobém pak šlo o kombinaci využívání plynu se spalováním biomasy a s využíváním alternativních paliv. V dlouhodobém jsme pak už chtěli využívat víceméně hlavně nízkouhlíkové technologie s prioritizací vodíku.

Jak dlouho ty jednotlivé etapy měly trvat?
U první fáze, krátkodobého scénáře, mělo jít o pět let. Střednědobý horizont se pohyboval okolo roku 2030, u dlouhodobého jsme pak hovořili o roce 2050.

To jste na ty první dva milníky moc času neměli.
To ne. Plyn měl opravdu jen pomoci překlenout toto krátké období. Bohužel jako surovina je nyní pro nás plyn těžce dostupná a navíc drahá záležitost. A to hovořím o celé Evropské unii, ne jen o nás. Unie potřebuje přibližně 500 miliard kubíků ročně, z toho byla před pěti lety třetina, dnes už jen čtvrtina z Ruska. A i to je pořád hodně.

Jak je na tom se závislostí Česká republika?
My jsme na ruském plynu v tuto chvíli zcela závislí.

Je nějaký stát, který je v tuto chvíli v tomto soběstačný? Napadá mě Norsko...
Můžeme hovořit o státech, které mají nastavený mix paliv a energií a jsou si schopny svou energetickou soběstačnost a energetickou nezávislost zajistit. To je třeba příklad Francie z hlediska jádra nebo Norska z hlediska plynu. Tyto země jsou schopny pomoci i ostatním státům Unie.

Nakolik mohou Norové vyrovnat případný výpadek ruského plynu? Navýšení těžby asi není otázka pár dnů.
Přesně tak. Nikdo neuvažuje, že by Norsko bylo schopno zásobovat celou Unii. Budeme závislí na dovozu kapalného zemního plynu, ať už z Austrálie, nebo z Kataru, nebo z USA. Bez toho se neobejdeme.

Je už Evropa připravena na dovoz zkapalněného zemního plynu ve velkém?
Rozhodně to není tak, že bychom luskli prsty, řekli teď končíme se sponzorováním Putinovy války a budeme využívat jen lokální zdroje. Bez dovozu se neobejdeme. Terminály jsou umístěny hlavně na západním pobřeží Unie. Pro nás je nejbližší v Polsku, ten má ale omezenou kapacitu.

Nakolik je soběstačná Česká republika, ať už se plynu, nebo elektrické energie týče?
Ze strany elektrické energie jsme dlouho byli exportní zemí, což se ale mění. Musím ocenit, že se vláda konečně rozhoupala a rozjela tendr na dostavbu Dukovan. To samé by ostatně mělo následovat i u Temelína. Ale to neřeší ani zdaleka ten problém, že bychom byli soběstační. Pokud ale Unie protáhne termín ukončení těžby v hnědouhelných dolech, tak si pro toto období částečnou surovinovou nezávislost zajistíme.

Je to nutnost?
Jako energetikovi, který celou dobu prosazuje nízkouhlíkové technologie, se mi to neříká snadno, ale bez posunutí odklonu od uhlí se neobejdeme.

Proč ne?
Pro krátkodobý horizont jsme uvažovali s plynem jako náhradou za uhlí, přičemž plyn stojí za čtvrtinou současné produkce tepla, kterou potřebujeme. Můžeme předpokládat, že kvůli krizi na Ukrajině dojde k dalšímu navýšení cen plynu, která již bude finančně „neudýchatelná“ pro lidi s běžnými příjmy, i kdybychom jej dokázali dostat odjinud. Proto pro překlenutí této fáze je mnohem menší zlo prodloužení termínu odchodu od uhlí.

Jak dlouho by tato výjimka pro další využívání uhlí měla trvat?
Asi bychom neměli mluvit o roce 2030, ale o roce 2035. Než dokážeme nastavit všechny potřebné mechanismy.

Není jeden plánovaný blok v Dukovanech málo?
Je. Ale zároveň tím vzniká precedens, že začínáme s něčím novým. Automaticky bychom se totiž měli začít bavit o dostavbě Temelína, mělo by se mluvit o výstavbě dalších bloků, o vývoji modulárních reaktorů pro decentrální energetiku a podobně.

Dostává se tak do hry například stavba jaderné elektrárny v Blahutovicích?
Naroubovat jadernou elektrárnu na nové území je mnohem složitější než rozšířit ty stávající. Rozšíření je i politicky průchodnější. Každý teď chápe, že se bez jádra neobejdeme, že je jádro stabilní zdroj pro zajištění stability sítí.

Hodně se mluví o budoucím využití malých modulárních reaktorů. Ale ony vlastně ještě vůbec neexistují.
S modulárními reaktory se počítá v dlouhodobém horizontu, kolem roku 2050. Je to varianta, ale je teprve v řešení.

V čem spočívá největší problém s jejich využitím?
Nejde jen o přípravu samotné technologie, ale i o celou doprovodnou infrastrukturu. A ta bude úplně jiná než současná.

V čem?
Šlo by spíše o uzavřené lokální distribuční sítě.

O jak velkých objektech se vlastně u modulárních jaderných elektráren bavíme?
Tady se nedá použít úměra menší výkon, menší rozměr. Ta elektrárna se také musí chladit, musí mít přísun vody a podobně. Ale Moravskoslezský kraj by nutně nemusel jít cestou modulárních reaktorů. Dokážu si představit třeba i cestu využívání plynu, ovšem plynu z místních zdrojů.

To znamená co?
To znamená umět si vyrobit plyn z alternativních paliv, z biomasy. Konverzí odpadového hospodářství, využitím důlních plynů. V tomto vidím v kraji velký potenciál.

Mohl by být kraj v tomto soběstačný?
Řešili jsme dopadovou studii, v níž říkáme, že bychom byli rádi, kdyby to tak bylo. Ta možnost tady je. Nedokážeme postavit energetiku kraje na zdrojích, jako je vítr nebo fotovoltaika, na to tady nemáme podmínky, ale máme jiné možnosti.

Jaké?
Pracujeme s tím, že by se stěžejní strategickou surovinou měl stát vodík v kombinaci s modernizovaným sektorem plynárenství, přičemž tento si budeme vyrábět z místních zdrojů.

Je výroba plynu, například v bioplynových stanicích, průchodná pro lidi? Výhrady vůči zápachu a podobně bývají časté.
Lidi už jsou mentálně nastaveni jinak, než tomu bylo před půl rokem. Začínají vnímat důležitost energetické a surovinové soběstačnosti.

Jak dlouho jim to vydrží?
To je správná otázka, já tomu rozumím, ale nám vlastně nic jiného nezbývá. Buď se vydáme cestou absolutního komfortu, na což budou mít jenom někteří, anebo cestou, která pomůže zajistit co nejvíce lidí.

Co je tedy potřeba dělat konkrétně?
V první řadě musíme snížit energetickou náročnost budov...

... což už běží...
... což už běží a měli bychom to zintenzivnit, abychom srazili spotřebu na co nejnižší míru, na minimum. K tomu si lidé musí zvyknout, že tady třeba ty bioplynové stanice budou, že tady zůstanou, že se na dalších padesát, možná sto let stanou součástí zdejšího prostředí.

Kolik takových bioplynových stanic kraj „uživí“?
Optimální varianta by byl mix velkých zdrojů s napojením na sítě centrálního zásobování teplem, pro ně hledat mix optimálního alternativního paliva a následně k tomu naroubovat menší lokální zdroje tam, kde to dává smysl. Třeba u podniků s potenciálem alternativních paliv, zemědělských družstev a podobně.

Přípravy na využívání vodíku jsou nejdále ve Frýdku-Místku a v Krnově, kde by se vodík měl vyrábět díky spalování obnovitelné štěpky. Kolik takových tepláren kraj „uživí“? Je dost štěpky?
Na to, aby teplárna fungovala také v produkci vodíku, je štěpky dost, nezávisle na kůrovcových kalamitách. A takto mohou fungovat i další aglomerace v kraji. Není to ale jen o vstupním palivu, ale i o odběru. A to dává opravdu smysl jen tam, kde je připraveno odebírání vodíku. Třeba pro železniční nebo autobusovou dopravu.

Je tady ale stále hodně odpůrců sázky na vodík, kteří hovoří hlavně o ceně.
Vodík, jeho výroba i distribuce je stále drahá záležitost. Na jeho celkové energetické účinnosti se podepisují velké tepelné ztráty, ale ty se dají, třeba právě v symbióze s teplárenstvím, využít. Máme několik cest pro produkci vodíku, mezery však stále máme v jeho následné distribuci.

Jaké?
Nelíbí se mi třeba návrhy, že bychom měli vozit vodík například ze Španělska. Musíme udělat vše pro to, abychom jej mohli vyrábět s využitím místních zdrojů a hlavně v místě jeho spotřeby.

Daly by se pro distribuci vodíku využívat stávající produktovody, třeba plynovody, nebo vodík potřebuje jiný přístup?
Potřebuje jiné zacházení. Pracuje se s jinými tlaky, ale není to tak, že by to bylo úplně nemožné. Pracujeme i s možností přimíchávání vodíku do nosného média a jeho následné separaci na distribuční stanici, ale všechny tyto výzkumy jsme měli v tom střednědobém scénáři. Jenomže ten se nám teď změnil na krátkodobý scénář.

Máte na to, abyste to zkrácení termínu zvládli?
Je to realizovatelné, nicméně řešíme problém s nedostatkem expertů, kteří se v dané věci vyznají.

Co je v současnosti váš, a tím vlastně i náš největší problém?
Čas. Ten nám chybí nejvíce.

Kde chceme tedy v novém pojetí být za pět let?
Moc bych si přál, abychom za pět let nebyli závislí na plynu z Ruska. Aby se nám podařilo získat dlouhodobé a stabilní kontrakty ze zemí, které jsou geopoliticky stabilní, nekonfliktní. Bez plynu by se nám totiž dekarbonizace s naplněním Green Dealu realizovala těžce.

To samo o sobě asi stačit nebude.
My mezitím vytvoříme infrastrukturu pro vodíkové technologie. Chystáme koncept modulárních jednotek, které by uměly vyrábět energii z odpadů. A další role je, a v tom už nejsem expert, využití jaderné energetiky.

Čili v pěti letech chcete vytvořit infrastrukturu pro využívání vodíku a mohli bychom vědět, co dál?
Přesně tak. Proto mimo jiné nyní také řešíme, jak využít například současné výrobny s fotovoltaikou pro případnou výrobu vodíku namísto dodávky energie do distribuční sítě.

Proč?
Protože na každý takový zdroj s nestabilní výrobou energie musíte mít záložní zdroj pro vyrovnání výroby. A za tyto služby ve výsledku jako koncoví uživatelé platíme. Využití těchto elektráren s obnovitelnými zdroji pro produkci vodíku by tuto finanční zátěž eliminovalo.

Je vodík cestou, na kterou sázíme, nebo jde pro nás o jedinou reálnou možnost?
Neříkám, že nás vodík spasí, ale je to jedna z komponent, kterou potřebujeme do toho našeho příběhu.

Velkým problémem vodíku je však jeho cena.
To je pravda. A my musíme vymyslet, jak jej zlevnit. A to se nám podaří v okamžiku, kdy masivně nasadíme nízkouhlíkové technologie směrem k vodíkovému hospodářství. Velkou výzvou je pro nás i zvládnutí distribuce.

Jsou pro nás lepší velké zdroje, nebo spousta malých?
Určitě bychom měli začít velkými zdroji. Musíme řešit produkci pro velké odběratele typu MHD, vlaky, balancování elektráren v síti. Až vyřešíme velké zdroje, můžeme se posunout na ty menší.

Kolik to bude stát?
To si v tuto chvíli ani netroufám odhadnout. V současnosti jde u autobusů MHD na vodík zhruba o čtyřnásobek ceny oproti běžnému provozu. Cena obsahuje jak výrobu, tak distribuci vodíku. Včetně investic na výstavbu infrastruktury. A jinde to bude podobné.