V nové budově má vývojové laboratoře i výrobní halu. Podle Andrey Doležalové, výkonné ředitelky společnosti, hrál výběr místa pro stavbu areálu nové společnosti pro firmu velkou roli. „Problémy jsou dnes ale se zaměstnanci. Lidé během pandemie zpohodlněli, výkony nepodávají ani manažeři,“ popisuje v rozhovoru Doležalová.
Říkáte o sobě, že jste startup, váš areál ve Strahovicích však vypadá jako plnohodnotná továrna.
Začali jsme tady na zelené louce. Když jsme začínali, neměli jsme vůbec nic. Neměli jsme výrobu, neměli jsme vývoj, měli jsme jen nápad...
...a ten nápad spočíval v čem?
Ten nápad spočíval v tom, že jsme si chtěli vyvinout vlastní excipient, laicky tabletovinu, nosič účinné látky v tabletách, a ten prodávat do celého světa.
Jak vás to napadlo?
V té době jsem pracovala v naší sesterské firmě IMCoPharma, která prodává farmaceutické substance. To jsou látky určené k výrobě léčiv. Ty nakupuje od výrobců, zajišťuje registraci a distribuuje dál. A nás napadlo k tomu portfoliu přidat i něco vlastního.
Čili jste chtěli rozšířit nabídku o vlastní výrobu?
Přesně tak. A nakonec jsme se rozhodli pro vývoj vlastního excipientu. To bylo v roce 2014. Začali jsme si shánět informace, nechali jsme si udělat studii, jak se tyto látky vyrábějí, co je k tomu potřeba, co by bylo nejlepší. Dalším krokem bylo rozhodnutí, co konkrétně chceme vyvinout a nakonec vyrábět.
To jste si tak řekli, postavíme si tady novou továrnu a v ní budeme vyrábět...
...to rozhodně ne. Seděli jsme v Bílovci v kanceláři, neměli jsme nic. Ani laboratoře, ani výrobní prostory. Byly tam jen kanceláře a sklady. Firma dospěla do bodu, kdy se začala rozhlížet, co dělat dál. Je to myšlenkový pochod, ke kterému asi dospěje časem každý management, kdy se od prodeje cizích výrobků rozhodne postoupit k výrobě vlastních. A my jsme ten další krok udělali.
Co by se stalo, kdybyste jej neudělali? Zůstali byste distribuční firmou?
Ono to zní tak jednoduše, že je IMCoPharma distribuční firmou, ale tak tomu není. Prodej farmaceutických látek do třetích zemí je hodně složitá záležitost, není to jako v případě třeba rychloobrátkového zboží, je to jen krůček od samotné výroby. Která je samozřejmě mnohem složitější, ale vede k ní logická cesta. Navíc my jsme měli spolupracující partnery, kteří nás k té myšlence také posouvali. IMCoPharma se dál věnuje svému oboru, pro plán vyrábět vlastní výrobky jsme založili mcePharmu.
Byla to v té době díra na trhu, nebo šlo o relativně pokrytou oblast?
Patří mezi rozvíjející se oblasti a produkty, je to inovace, která je přijímána postupně. Trend je, že si firmy funkční směsi míchají samy, my jej chceme změnit. Postupem času jsme se rozhodli, že zůstaneme v potravinářském průmyslu, že budeme nabízet hotové produkty v oblasti doplňků stravy a doplňkových krmiv. Máme ale i certifikace pro farmaceutický průmysl.
Pohybovat se v potravinářském oboru je, předpokládám, do začátku méně náročné než se pouštět hned do farmaceutického průmyslu.
Je to tak. I z investičního hlediska je to snadnější cesta. A pak jsme se rozhodli, že nebudeme na trh uvádět ten náš nosič, ale že se zaměříme na doplňky stravy vyrobené na jeho základě.
Čili další přidaný krok, namísto základní směsi prodáváte hotové výrobky?
Přesně tak. Ne surovinu v pytli, ale výsledné tablety. Udělali jsme ještě o jeden krok více, než jsme původně plánovali.
Kde jste sehnali lidi? Tady přece není moc výzkumných center, kde byste mohli čerpat.
To není, ale dalo se to. Bílovec ale není zase až tak mimo civilizaci. Máme zaměstnance z Frýdku-Místku, z Nového Jičína, z Ostravy, kteří k nám dojíždějí. Koupili jsme první granulátor, laboratorní velikosti, a začali vyvíjet. Vlastně systémem pokus omyl. Když jsme jej měli, začali jsme dělat testy na tabletování.
Jak probíhá vývoj?
My jsme věděli, co chceme mít na konci, čeho chceme dosáhnout, naším cílem byla rozpustná tableta, která se rozpouští v ústech a zvyšuje vstřebatelnost aktivních látek. A k tomu jsme se postupně blížili. Postupně jsme oslovovali vysoké školy. Nejprve Veterinární univerzitu v Brně, ta nám udělala rešerše toho, co je dostupné na trhu, v praktické fázi jsme pak spolupracovali s VŠCHT v Praze, od níž jsme se obloukem, kvůli řešení mechanických problémů, dostali až ke spolupráci s Vysokou školou báňskou v Ostravě.
Takže jste měli výrobek, odbyt, lidi a mohli se pustit do výroby.
S lidmi to tak snadné nebylo.
Jak to? Neříkala jste, že s tím byl problém.
To platilo v roce 2015, pak do začátku covidu, ale už předtím to nebyla žádná sláva.
Co se stalo s příchodem covidu?
Když covid začal, nevědělo se, co bude. Všichni měli strach, jestli budou lidé umírat, co přijde. A ten strach se postupem času proměnil v pohodlnost. Lidé ztratili motivaci, ztratili chuť růst, něco dělat.
Úplně?
Nevím, jestli úplně, ale hodně.
Lidé nechtějí pracovat?
Chtěli by brát peníze, ale nemají výkonnost, nemají drive. Firmy přemlouvají zaměstnance, aby přišli do práce, a zaměstnanci mají pocit, že mají dostávat peníze už jen za to, že vůbec přijdou do práce. Ne za to, že odvedou nějaký výkon.
Nemáte třeba nevýhodu v tom, že jste na Novojičínsku, kde je nezaměstnanost docela nízká a zájemci o práci si mohou vybírat?
Ten problém není ani tak u zaměstnanců ve výrobě. Hlásí se nám hodně lidí, kteří mají chuť pracovat. Ten problém spíše vidíme v manažerských pozicích.
Manažerům se dnes nechce pracovat?
Bohužel. Často se jim prostě nechce. Ztratili motivaci něco dělat.
Čím to je? Je to třeba dopad práce na home office?
Je to docela možné. Dva roky tady byl útlum aktivity, který byl celosvětový. Jako by se přepnuli do nějakého úsporného režimu a z toho se teď nemohou dostat ven. Ale nás se problém home office až tak netýkal, my jsme pravidelně jezdili do práce. Už jen proto, abychom podpořili lidi z výrobního týmu. Aby věděli, že v tom nejsou sami. Ale ta změna myšlení tady skutečně přišla. Což je škoda.
Kolik hledáte zaměstnanců?
Máme otevřeno hned několik pozic, ať už do vývoje, nebo pro projektové manažery, po kterých chceme, aby využívali nové obchodní příležitosti.
Takže berete v podstatě všechny? Tím myslím oborově, ne lidsky.
Ano. Oborově všechny. U toho druhého si hodně vybírám. Jsme pořád relativně malý kolektiv, musíme si lidsky a profesně sednout. Nedávno jsem prošla docela negativní zkušeností, bylo tady docela hodně lidí, kteří tou firmou v podstatě jenom prošli. Nastoupili, měli něco předvést, nevzešlo z nich vůbec nic, takže jsme se rozloučili.
To bylo v rámci covidu, nebo už předtím?
Většina byla v rámci covidu, ale některé takové příběhy se udály už předtím. Je to už takový dlouhodobější trend na trhu práce. Neříkám, že takoví lidé nenajdou uplatnění jinde, ale my jsme vlastně pořád takový startup a tomu musí být přizpůsoben výkon našich zaměstnanců.
Ty výkonné lidi ale určitě hledá každý.
Nemyslím si, že jen je. Ve velké firmě, v korporátu to tak může fungovat. Tam nehledají jen dravce, ale i ty včeličky, ty udržovatele. Jejich týmy musejí být jinak strukturované, než jaký teď hledám já. Ale nás je ve firmě jen několik, každý den musíme něco předvést, posunout se, dostat ze sebe to nejlepší, dostat ze sebe vše.
Kdy přestanete být startupem?
Doufám, že brzy.
