Kurátor výstavy Martin Vitko s exponáty připomínajícími osudové osmičky v...

Kurátor výstavy Martin Vitko s exponáty připomínajícími osudové osmičky v historii republiky i regionu | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Německé vojáky v Novém Jičíně vítalo plné náměstí, říká kurátor výstavy

  • 13
Po náměstí projíždí obrněné vozidlo s vojáky v německých uniformách. Plocha je zaplněna lidmi, někteří mávají, jiní vítají armádu zdviženými pravicemi. Takto zachytil obsazení Nového Jičína nacistickou armádou v říjnu roku 1938 obraz, který je ve sbírkách Muzea Novojičínska.

Obraz je součástí nové výstavy v Žerotínském zámku, která se zaměřuje na „osudové osmičky“ v dějinách naší země v průběhu 20. století.

Oproti zbytku republiky měly události s nimi svázané ve zdejším regionu trochu jiný průběh. „V první polovině 20. století totiž na Novojičínsku žili převážně němečtí obyvatelé,“ přibližuje kurátor výstavy Martin Vitko z Muzea Novojičínska.

Můžete aktuální expozici ve zkratce přiblížit?
Výstava s názvem Od císaře pána k bolševikovi nese podtitul Osmičková výročí na Novojičínsku. Jedná se o výročí 1918, tedy rozpad Rakousko-Uherska a vznik samostatného československého státu, rok 1938, který si připomínáme v souvislosti s mnichovskou dohodou a oddělením značné části našeho území ve prospěch nacistického Německa, o deset let později je to rok 1948 a komunistický státní převrat a rok 1968 spojený s invazí vojsk Varšavské smlouvy. Snažíme se události uvést nejprve v celorepublikovém kontextu, potom i v regionálních aspektech těchto výročí.

Zdejší region byl až do konce války osídlen převážně německým obyvatelstvem. Liší se tedy ony osmičkové události od dění ve zbytku země?
Už v roce 1918 se zde Československá republika etablovala velmi složitě. V Novém Jičíně, kde němečtí obyvatelé převládali, se místní lidé s vyhlášením republiky příliš neztotožňovali. Přirozeně tíhli k rakouskému nebo německému prostředí, kdežto česká menšina to vítala, protože pro ni to znamenalo posun v národnostních právech. Toto období se neslo v duchu vzájemného napětí. Samostatný stát zde bylo nutné prosadit vojensky prostřednictvím dobrovolnických sborů z českých obcí, zejména z Příborska. Ty daly místním Němcům jasně najevo, že vznikla právoplatná republika, a upevnily tak moc vznikajícího státu.

Došlo během následujících let ke smíření obou národností?
Existovaly německé politické strany, které s naším státem kooperovaly, a existovaly nacionalisticky zaměřené strany, které se snažily prosazovat národní požadavky. A od nástupu Adolfa Hitlera k moci stále více naslouchaly jeho heslům, že všichni Němci patří k sobě a že sudetští Němci by měli být součástí Říše. V třicátých letech se tak německé obyvatelstvo stále více radikalizovalo. Vyvrcholilo to v roce 1938 mnichovskou dohodou. Po ní byla území s většinovým sudetoněmeckým obyvatelstvem postoupena Německu.

Jak to vypadalo na Novojičínsku?
Tady to bylo poněkud složité, protože většina měst měla převážně německé obyvatelstvo, s výjimkou například Příboru nebo Frenštátu pod Radhoštěm, některé vesnice byly zase české, takže hranice se určovala velmi komplikovaně. Pásma se v roce 1938 postupně posouvala, a například Nový Jičín byl k Německu připojen až v poslední etapě. Ze dvou třetin tak bylo Novojičínsko přičleněno k říši, zbytek zůstal v rámci druhé republiky, než došlo na jaře roku 1939 k okupaci a vzniku protektorátu.

Místní lidé tedy Němce spíše vítali?
Určitě. Tady na výstavě máme množství dobových fotografií či obraz se scénou, kdy novojičínské náměstí plné německých obyvatel, kteří sem přijeli například i z Fulneku nebo Oder, nadšeně vítá německou armádu jako osvoboditele. Většina z nich to totiž brala jako příslib lepších časů. Takto i rok 1938 na výstavě prezentujeme. Zatímco zbytek republiky žil mobilizací, Novojičínsko se radovalo z připojení k říši. Mimochodem, zmíněný obraz pocházející se sbírek našeho muzea je zajímavý i tím, že po skončení války si na něm někdo vylil zlost a pořezal ho nožem. Dokládá to, jak výrazně se dokázala během necelých deseti let situace změnit.

Docházelo i zde ke konfliktům německých bojůvek s československou státní mocí?
Takové konflikty se odehrávaly spíše na Chebsku či ve Šluknovském výběžku. Máme ale doklady o německých obyvatelích z Fulnecka, kteří odmítli povolávací rozkaz, což byla vlastizrada, a utekli do hor, kde se ozbrojení skrývali a byli připraveni sabotovat československou státní moc. K žádným větším konfliktům tady ale nedošlo. Místní političtí představitelé naštěstí drželi německé obyvatele na uzdě a vyzývali ke klidu.

Co další „osmičková“ výročí? Jaký zde měl průběh rok 1948?
Takzvaný Vítězný únor zde nebyl tak radikální jako jinde. Většina podniků už byla zestátněna nebo ve státní správě, takže měly ve svých radách množství dělníků. Prakticky šlo o to, že nově ustanovené lidové milice hlídaly, aby převrat proběhl bez většího odporu.

A rok 1968?
Přímo v Novém Jičíně to nebylo tak žhavé, vojáci byli ubytováni mimo město, tanky zde přesto hlídkovaly. Místní národní výbor vyzýval lid ke klidu, bylo nutné nedat záminku k dalšímu utáhnutí šroubů. Kvůli tomu byl zakázán prodej alkoholických nápojů, aby lidé neměli kdy polevit ve své morálce. I tak se vyskytl incident, kdy skupina alkoholem posilněných lidí procházela kolem sovětského tanku a jeden z jejích členů údajně napadl jednoho z tankistů, načež mezi vojáky vypukl poplach. Místní se stačili rozutéct a ke střelbě naštěstí nedošlo. Jen hlídkování následně zesílilo.