Lidé z Hrádku o něm říkávají, že žije v chýši. Kdo by však čekal boudu sbitou z kdečeho, byl by překvapený. Stavení, které budoval zhruba před dvaceti lety svépomocí s tátou poté, co přestal pracovat, přišel o podnájem v Třinci a neměl kde bydlet, by klidně mohlo sloužit jako kulisa v pohádce.
Uvnitř je jedna místnost velká jako paneláková kuchyň. Malá kamna ji vytopí bez problémů. Zároveň fungují jako plotna na vaření. „Nemám ani dvojité okno, a přesto můžu v tuhých mrazech zůstat jen v košili, a někdy dokonce musím luftovat, jinak bych si připadal jako v sauně,“ líčí Bocek.
V příbytku má čisto a uklizeno, žádné zbytečné harampádí. Pár skříněk zdobí poháry z doby, kdy byl senior úspěšným holubářem. Holubník na zahradě už je však prázdný.
„Choval jsem kdeco. Jenže slepice mi kradla liška, králíci onemocněli a za den bylo po nich a na kozu už nemám sílu. Poslední, čemu jsem se věnoval, byli holubi. O ty jsem přišel, když jsem v zimě ležel v sanatoriu po operaci kloubů,“ zmíní muž.
Za sklem vitríny má vystavené vlastnoručně vyrobené dřevěné figurky. Plánoval celý betlém, ale došlo mu správné dřevo. U okna stojí kulatý stolek, židle a postel. Dvě petrolejky pak suplují elektřinu.
Stavení je obehnané plotem z posbíraných klacků, vrátka opatřil zámkem provlečeným přes řetěz a zahrádku ozdobil ptačími budkami.
Voda? Ze studny a z okapů
„Pro vodu chodím do studny v lese. Ještě nikdy nevyschla. A vodu na praní chytám do kýblu z okapů,“ doplní samotář, jemuž se obličej lehce zachmuří, jen když přijde řeč na živobytí.
Dostává totiž existenční minimum, tedy něco přes dva tisíce korun. „Sociálka mi posílala víc, ale letos ještě pár stovek ubrali,“ vykládá a přiznává, že se těší na důchod.
„Sice mi nic nechybí, ale jedno přání by se přece jen našlo. Chtěl bych televizi. Abych si nějak ukrátil čas, když jsem nemocný nebo je dlouhá zima. Elektrárny mi spočítaly, že natažení drátů od poslední chalupy by mě přišlo na dvacet tisíc korun. Až dostanu penzi, teprve budu moct šetřit,“ podotkne šestašedesátietý Bocek.
Od revoluce nepracuje
Vyučil se sice krejčím, ale od revoluce nepracuje. Léta ho trápily problémy s nohama, stačilo špatně šlápnout a měl některou zlomenou. Trávil čas po nemocnicích, pak se uzavřel před společností. Jelikož mu chybí odpracované roky, na důchod si musí počkat déle než ostatní lidé jeho věku.
„Nevím, kdy na něj budu mít nárok. Snad už za rok,“ doufá muž, jemuž třeba oblečení obvykle darují sourozenci nebo známí.
Jinak o sobě tvrdí, že se nezastaví. Suší byliny na čaj, z lesa tahá dřevo, které musí pořezat a posekat, v létě sbírá lesní plody a hlavně hřiby. Před stavením zase kope hlubokou díru asi metr v průměru. „Nemám se pořádně kde umýt, jen v lavoru, tak jsem dostal takový nápad. Až se díra naplní vodou, budu se v ní koupat.“
Když je venku škaredě nebo zima, čte noviny a časopisy. Společnost mu dělávají jen kocour a dvacetiletý pes. Občas si zajde koupit něco k snědku a jednou měsíčně zamíří na poštu pro pár peněz. To se staví na kus řeči a pivo v hospodě.
