Pokud platí, že největší školou života bývá výchova dětí, tak krajská jednička lidovecké kandidátky Pavla Golasowská má jedno z nejvyšších vzdělání. S manželem vychovali šest dětí a nyní se těší už z osmi vnoučat. „Nejkrásnější kariéru mám už za sebou, čímž míním osmnáct let s dětmi na mateřské dovolené,“ říká Golasowská.
Šest dětí, studium náboženství, pak jeho výuka, členství v KDU-ČSL. To jste asi měla křesťanství odmalička v krvi...
Ano, rodiče byli silně věřící a mě s bratrem vedli k náboženství, takže jsme chodili do kostela i do hodin náboženství. Pochopitelně jsem měla svatbu v kostele.
Pavla Golasowská
|
To všechno za vlády komunistů. Pro věřící dítě to musela být poměrně složitá doba.
Určitě to nebylo snadné, protože jsme měli nálepku divných dětí. Do náboženství jsem začala chodit v první třídě, to se psal rok 1970, což byla doba nástupu tuhé normalizace. Prvňáci přitom nesměli do náboženství chodit, až o rok později. Jenže tam bylo málo dětí a o rok starší sestřenice na náboženství docházela. Vše bylo v klidu až do předposlední hodiny, na kterou se přišla podívat moje učitelka. Uviděla mě tam a byl z toho velký poprask. Vyučující farář z toho měl problémy. Dodnes si tu scénu živě pamatuji, takže to muselo být poměrně dramatické. Později jsem nosila panu učiteli náboženskou literaturu od pana faráře. Samozřejmě tajně, byla jsem takový malý pašerák.
Jak vás tak poslouchám, tak jsem si nemohl nevzpomenout na nedaleký kostelík v Gutech, který v srpnu zapálili tři mladíci. To vás muselo asi hodně zasáhnout.
Je to hodně osobní, protože právě kostelík v Gutech bylo místo mého mládí. V osmdesátých letech tam působilo společenství mládeže, které vedl otec Adam Rucki, což byl třinecký kaplan. Pět let jsme se tam každou sobotu scházeli na mši a potom ještě šli k někomu z nás. V důsledku toho pan kaplan přišel o státní souhlas a rok musel pracovat jako dělník. Od sedmnácti do jednadvaceti let jsem byla v Gutech takřka každý týden a pak právě tam jsem měla i svatbu. Takže se mě to, co se stalo, hodně dotýká. Ještě letos v březnu jsem tam natáčela jeden medailon.
Jak lze skloubit práci poslankyně a matky šesti dětí? Ačkoliv děti už máte velké.
Ano, mají od sedmnácti do jednatřiceti let. Kdybych měla malé děti, tak bych poslankyni dělat nemohla. I tak to je těžké, což je dáno také tím, že je Třinec od Prahy vzdálený 400 kilometrů. To není jako poslanec v Praze, který jde večer domů a ráno odchází do Sněmovny jako do práce. Já odjíždím v úterý ráno a vracím se v pátek večer. Také o víkendech jsou různé akce a povinnosti, takže rodinný život dostává na frak. Nelze to dělat bez pochopení nejbližších, jinak hrozí rozpad rodiny. Takových případů už bylo dost.
Přesto znovu kandidujete, navíc z prvního místa. V loňském roce jste se dokonce ucházela o senátorské místo.
O mé kandidatuře jsme mluvili s manželem. Říkala jsem, že jestli nebude chtít, ať v tom pokračuji, tak nebudu. A Senát měl praktický důvod. Senátoři tolik nejednají a přitom mají menší obvod než my, tedy celý kraj. Takže má čas se setkávat s lidmi, což by mi vyhovovalo.
Už váš postup do Poslanecké sněmovny v prosinci 2014 nebyl tak úplně standardní. Dostala jste se tam jako první náhradnice poté, co se poslanec Tomáš Podivínský stal velvyslancem v Německu.
Ačkoliv se o jeho přestupu hovořilo řadu měsíců a čekalo se jen na podpis prezidenta, tak pak změna byla hodně rychlá. Pamatuji si, že byl čtvrtek, když mi do práce zavolala paní z mandátového a imunitního výboru a říká, že v pondělí budu v Poslanecké sněmovně skládat slib. Během čtyř dnů jsem se ocitla v poslanecké lavici. To bylo hodně hektické.
Předchozí rozhovory |
Letos lidovci původně kandidovali v koalici se Starosty. Není vám líto poněkud předčasného konce tohoto spojenectví?
Mohli jsme být spolu velmi silní, ale vzhledem k nutnému dosažení deseti procent bylo i velké riziko, že bychom se do Poslanecké sněmovny nedostali. Na jaře jsme se dohodli, že pokud nebudou preference nejméně dvanáct až třináct procent, uděláme kandidátku KDU-ČSL s podporou STAN, kdy by nám stačilo pět procent. A preference byly pod deseti procenty. Takže jsme STAN navrhli změnu, s čímž nesouhlasili. Uvidíme, rozhodnou voliči.
Jsou nějaké věci, ve kterých chcete v Poslanecké sněmovně pokračovat?
Je toho více, ale od roku 2010 pracuji v Třinci v bytové komisi, zabývám se tedy i sociálním bydlením. Tato vláda předložila zákon o sociálním bydlení, což se však nesetkalo s kladnou odezvou. Preferujeme dostupné sociální bydlení pro mladé i pro seniory. Mladým rodinám odebírá velký kus příjmů vysoký nájem, důležité jsou i daňové odpočty pro rodiče s více dětmi. Ale pro pracující rodiče, ne pro ty, co žijí jen z dávek. Tedy nikoliv plošná podpora.
Co z programu KDU-ČSL chcete vztáhnout na náš region?
V Poslanecké sněmovně jsem se zabývala i paliativní a hospicovou péčí. Máme dva kamenné hospice, a to ve Frýdku-Místku a v Ostravě, k tomu terénní hospic Ondrášek. Hospice jsou důležité. Setkala jsem se například s klientkou, kterou přivezli z nemocnice do hospice, a hospicové služby si pochvalovala. Že tam o ni má někdo zájem, ptají se jí, jak se cítí, má tam řadu služeb. Určitě by proto bylo prospěšné rozšíření sítě hospiců, kamenných i terénních. I pro naše drobné zemědělce je zajímavý náš program české potraviny. Díky úsilí ministra zemědělství se podařilo dvojí kvalitu potravin dostat na půdu Evropské komise. Určitě bychom také chtěli, aby se z tuzemských a zdravých potravin vařilo ve školách. Ne omáčky s moukou a sladké limonády, ale například luštěniny a bylinkové čaje.
Kde vidíte hranici úspěchu a neúspěchu KDU-ČSL v kraji?
Tak deset procent je standard, já si ale myslím, že v kraji cílíme tak na patnáct procent. Vždyť v krajských volbách jsme překročili deset procent a získali o jeden mandát zastupitele více. Máme lidem co nabídnout. Náš program je konkrétní, nechceme slibovat, co nemůžeme splnit. Neúspěch by určitě byl, kdybychom se do Sněmovny nedostali. Nyní z kraje máme dva poslance. Cílíme na tři, to by bylo moc pěkné. Dva by byli fajn.
S kým do koalice zcela určitě nepůjdete?
Tak jistě ne s komunisty, ti jsou v první řadě. A pak s dalšími extremistickými skupinami, například s SPD, to si neumím představit.
