Renáta Huserová je s Ostravou celoživotně spjatá. Ráda vzpomíná na dětství v centru města, stála také u zrodu Komorní scény Aréna a byla její dlouholetou ředitelkou. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Ostravské stopy: Ideál? Jezdit vláčkem na čerťáky, vzpomíná Renáta Huserová

  • 0
Komorní scéna Aréna, nejmenší profesionální divadlo v Ostravě, patří dlouhodobě ke stálicím české umělecké scény. U jejího zrodu na začátku devadesátých let minulého století mimo jiných stála také jeho následně dlouholetá ředitelka Renáta Huserová. V seriálu MF DNES Ostravské stopy vzpomíná i na své dětství v centru města.

Ostravská rodačka s židovskými kořeny zmínila i jednu neblahou událost. „V noci z 9. na 10. listopadu je výročí křišťálové noci. Otci bylo asi patnáct let, když naposledy zamával svému tátovi a už jej pak nikdy neviděl. Dědečka jsem tak nikdy nepoznala,“ vzpomíná zakladatelka divadla na své předky. 

„Navíc se o tom u nás v rodině dlouho nemluvilo. Teprve v mých osmnácti letech se na našem hrobě instaloval nový náhrobek a na něm bylo uvedeno: Mořic Klein, in memoriam. Tehdy jsem se poprvé zeptala: Proč? A začala jsem zjišťovat, jak to bylo. Našla jsem i jeho fotografii,“ líčí. 

Dětství trávila poblíž kavárny a kina Elektra a u Domu umění. Tehdy se mezi jejími vrstevníky ustálilo rčení: „Kde půjdem? Na kopeček.“ Což byl místní terminus technicus, kterým ředitelka uvádí své první roky života.

Renáta Huserová

Renáta Huserová je s Ostravou celoživotně spjatá. Ráda vzpomíná na dětství v...

Rodačka z Ostravy, ročník 1951. Má částečně židovské kořeny, její dědeček byl deportován s prvním transportem Židů z Ostravy. 

Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci. Následně pracovala jako dramaturg v Domě kultury VŽKG nebo v Osvětové besedě v Hrabůvce. 

V roce 1991 nastoupila jako ředitelka do Divadla hudby. O rok později se začal formovat divadelní soubor, od roku 1994 známý jako Komorní scéna Aréna

Na postu ředitelky zůstala až do roku 2018, kdy ji vystřídal současný ředitel Jakub Tichý.

„Dětství v Ostravě jsem prožívala za Domem umění, kde byl tehdy kopeček, na kterém jsme i sáňkovali. Pod ním se nacházel protiletecký kryt, vedle parkoviště. Do toho krytu jsem měla zakázáno lézt. Nezbylo, než to respektovat, měla jsem navíc strach, že mně něco spadne na hlavu. Další atrakcí byly kolotoče, které pravidelně stály na velkém parkovišti za Domem umění. Řetízkový kolotoč, to bylo naše.“

A s Domem umění má Renáta Huserová spojeny i další první životní krůčky. „První cigaretu jsem okusila na střeše Domu umění. Také si pamatuju, že se dala projít celá část domu, kde je dnes restaurace U Kocoura, skrz Elektru až na Nádražní ulici,“ usmívá se rodačka z centra Ostravy.

K její další pravidelné štaci mládí patřila vyhlášená, dodnes stojící plovárna. „Jsem vodomil, proto byla mou oblíbenou destinací místní plovárna na Čapkárně u Komenského sadů. Na závodní plavání to sice nebylo, ale i čtyřikrát týdně ráno na šest jsem tam zašla. Loni už jsem tam začala vyzvedávat vnoučka z tréninku. Hodně se to tam změnilo. Dříve byla oddělená sauna a bazén, dnes jsou spojené, neexistoval venkovní bazén, ale pořád je to tam fajn,“ říká.

A populární Čapkárna nebyla jediným cílem v těch místech. „A když se pak vyšlo ven, tak opodál, v Komenského sadech, jezdil dětský vláček. V okolí rostla čertova jablíčka zvaná čerťáky. Náš ideál byl chodit na ta jablka a vozit se dětskou dráhou. Za radnicí byl nástup a za památníkem výstup, bezvadné. Pořád tam a zase zpátky, na úzkokolejce,“ připomíná dnes již neexistující atrakci.

Bezstarostné dětství však záhy skončilo. S koncem 60. let už na dveře klepala normalizace. První její dotyky pocítila při studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nastoupila na obor čeština a uměnověda.

„Po prvním ročníku studia nám sdělili, cituji: ‚Jedná se o studium pro buržoazní cérky, aby rozeznaly Komenského od Frištenského.‘ A zrušili nás. A udělali z nás teorii a organizaci kulturní práce. A pak nás ještě jednou transformovali na obor výchova a vzdělávání dospělých, se zaměřením na literaturu, divadlo a film,“ připomíná.

Po absolutoriu ji čekala opět Ostrava. Ale Divadlo hudby, kde posléze pracovala jako ředitelka, bylo ještě v nedohlednu. Přesto jej důvěrně zná už od dětství. Mohla v něm téměř přespávat.

Ředitelka Komorní scény Aréna Renáta Huserová v roce 2003

„Babička s dědečkem z matčiny strany bydleli nad Divadlem hudby. Ten byt pak vyměnila, ale hodilo se mně to pak v zaměstnání. Jednou nám teklo do osvětlovacího pultu, tak říkám sousedce, že jí tam musela prasknout trubka. A ona na to, že tam žádná není. Kde? No babička tady měla výlevku, něco tam přece musí být?! A bylo. Taky si pamatuju původní zástavbu na dnešním Masarykově náměstí, naproti Divadla hudby. Byl tam Julius Meinl, krejčovské dílny a komunální služby. Když jsem spávala u babičky, tak jsem se dívala do oken krejčovství. Domy zbourali v době, kdy jsem navštěvovala taneční. Tehdy to šlo k zemi,“ vzpomíná ředitelka.

Po revoluci přišla další etapa. Divadlo hudby nahradila Aréna.

Divadlo hudby byl oficiální název, a proto se také každá nová instituce musela jmenovat jinak. To platilo i pro nově vznikající soubor, u jehož kořenů Renáta Huserová stála.

Těžce se tak hledalo už samotné pojmenování. „Automaticky jsme se chtěli jmenovat Divadlo aréna. Jenže jsme se nesměli jmenovat ‚divadlo‘. Proto je v názvu Komorní scéna. Navíc jsme nesměli mít v názvu ani Ostravu. Takže v roce 1994, jako nástupnická organizace Divadla hudby, vznikla Komorní scéna Aréna. Bylo nás asi osmnáct, přitom nám chyběli režiséři. Vždy, když někdo odcházel do důchodu, tak jsme přijali herce, který zároveň zaskakoval za technický personál. Tak pomaličku vznikal náš soubor,“ dokončila vzpomínky Renáta Huserová.