Jako by se vylouply z pohádek nebo dobrodružných filmů, vypadly ze zámecké knihovny, zrodily se v tajemné zahradě nebo ležely desítky let na půdě starobylého antikvariátu.
Cestovatelské deníky vyrábí David Křenek z pravé kůže, často s barevnou patinou, velkými sponami, šperky, ornamenty nebo kresbami – třeba i na přání. Dnes už ho deníky živí, ale vždycky to tak nebylo.
"Deset roků jsem pracoval u dělostřeleckého průzkumu. Armáda mě lákala. Chtěl jsem do ní, bylo to dobrodružství," říká třicetiletý muž. Jenže pak hrozilo, že odjede na misi do Afghánistánu, a to se jeho přítelkyni nelíbilo.
"Dal jsem výpověď a spolu jsme se přestěhovali do Klokočova u Vítkova," vypráví David Křenek.
Mezi deníky je Vzpomínka na maminku i Sushi svitek
O tři roky mladší přítelkyně Nikola Slavíčková, která absolvovala uměleckou průmyslovku, mu potom navrhla, aby jí pomohl s výrobou deníků.
"Už dřív jsem jí pomáhal s různými věcmi. Bavilo mě to. A deníky mě lákaly. Knížky mám totiž odjakživa rád. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Žádnou jinou práci jsem stejně neměl." Netrvalo dlouho a vznikla první série starobylých deníků a herbářů. On je vyrobil, ona ilustrovala.
Deníky měly úspěch, a tak přibývaly další a s různými názvy: Vzpomínka na maminku, Ze Země vycházejícího slunce anebo Sushi svitek.
Každý deník je originál, oba výrobci si zakládají na ruční práci.
Náš zákazník, náš pán. Přání lidí, jak by mě vypadat jejich vytoužený deník, jsou rozličná.
Máte deníkové přání? Do obchodu nechoďte, vše splní David Křenek s přítelkyní.
"Vůbec nejvíc lidé chtějí ty největší a nejtlustší cestovatelské deníky s velkými sponami. Asi že nejsou tak obyčejné a nemá je každý," říká Nikola Slavíčková. "Nápadů je hodně, nevíme, co dřív," směje se.
Oni sami ale deníky nemají. Vlastně – měli by je, kdyby je už neprodali. "Teď si svoje zážitky z cest píšeme různě po papírech. Máme schované pohlednice, později si je snad vložíme do deníků, ale už je jich plná krabice. Takže zatím máme cestovatelskou krabici, a ne deníky," poznamenává David Křenek. S přítelkyní se zákazníkům pokaždé snaží vyhovět.
"Jeden pán chtěl pro nemocného přítele deník s obrázkem lva v poušti a ještě tam měl vyčuhovat ocas letadla, protože jeho přítel má rád Malého prince od francouzského pilota a spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho, a v dáli měla být studna naděje. Tak to byl trochu oříšek, ale nakonec jsme to zvládli a pán byl spokojený," říká Nikola Slavíčková.
Připouští, že tvůrčí práce z domova má i své minusy. "Mnozí si myslí: Jó, vy se máte. Nemusíte chodit do práce a sami pro sebe si můžete udělat spoustu hezkých věcí. To se teda pěkně mýlí. Často pracujeme od rána do večera, na 'něco hezkého pro sebe' nemáme čas. Když je toho hodně a musíme dodělat zakázku, pracujeme i deset hodin denně, někdy i o víkendech," přibližuje mladý pár.
"Občas je to prokletí. Pořád se musíme posouvat, sledovat konkurenci, vymýšlet nové věci, abychom se uživili. Ale nakonec jsme šťastnější, než kdybychom strávili osm hodin denně v kanceláři. Zkrátka radost z kreativní práce starosti převyšuje," dodávají.
