Fotografie areálu Brassovy přádelny bavlny v Zábřehu z přelomu 19. a 20....

Fotografie areálu Brassovy přádelny bavlny v Zábřehu z přelomu 19. a 20. století a zakladatele úspěšného podnikatelského rodu Wilhelma Brasse. | foto: Archiv Městského úřadu Zábřeh; koláž: iDNES.cz

Německý magnát změnil Zábřeh v centrum textilu, rod ale razil nacionalismus

  • 5
V uplynulých dnech tomu bylo už 200 let od narození muže, který proměnil Zábřeh na Šumpersku v centrum textilu. Zatímco jeho otec měl v německém Rheydtu jen barvířskou manufakturu, Wilhelm Brass, který se u otce vyučil řemeslu, už textilní výrobu v Zábřehu dostal do „fabrických“ rozměrů. Nebyl ovšem jen kladnou postavou.

„Přes nesporná pozitiva osobnosti továrníka Wilhelma Brasse, jako byl vyvinutý smysl pro podnikání, téměř nadlidská energie, se kterou se vrhal do práce, houževnatost a osobní obětavost, jej lze v celkovém hodnocení označit za až ‚urputného germanizátora‘ severní Moravy, který se snažil ve všech oblastech prosazovat německé zájmy,“ sdělila historička Dagmar Tempírová Kotrlá.

Zpět ale k začátkům textilního magnáta. Ten se po studiích rozhodl spolu s bratrem osamostatnit a založil obchod s textilem v Langenbielau, tehdy pruském Slezsku (dnes Bielawa v Polsku). Obchod však nevynášel a Brass se rozhodl odejít. Vytipoval si Uničov, kde založil po vzoru svého otce barvírnu textilu.

Brzy ale zjistil, že ve městě bez železničního spojení podnikání nepokvete tak, jak si představoval, a v roce 1856 se odstěhoval do Zábřehu, kde se stal společníkem tamního známého barvíře Julia Lensena. Po jeho smrti v roce 1870 pak Brass odkoupil podíl od Lensenovy rodiny, firmu zcela ovládl a začal zvyšovat výrobu.

Po světě se proslavil barvením takzvanou tureckou červení. A protože kapacita zábřežské barvírny přestala stačit, založil Brass další v Dolním údolí u Varnsdorfu. O čtyři roky později přistavěl přádelnu bavlny v Zábřehu, kterou dál rozšiřoval, a v roce 1879 vybudoval další barvírnu v dnešním Polsku.

Pustil se také do cukrovarnictví, když ovládl cukrovar v Mohelnici. Do dravého podnikání rychle vpluli i Brassovi potomci. Firma Wilhelm Brass a synové prosperovala a začátkem 20. století už zaměstnávala na 1 500 lidí. Ze Zábřehu mířilo prvotřídní žádané zboží do celého Rakousko-Uherska a dalších evropských zemí, ale také do Ameriky, Indie či Egypta.

Brass se navíc se stejnou vervou pustil i do komunální politiky. Zábřežským radním byl od roku 1864 a od roku 1874 byl 17 let starostou.

Podnikatelské schopnosti zdědili všichni synové...

Jeho podnikatelské buňky navíc zdědili vrchovatě i tři synové. Všichni tak zdárně pokračovali v rozšiřování rodinného majetku. Syn Otto se stal provozním šéfem zábřežské textilky a později také spolu s oběma bratry společníkem ve Schmeisserově přádelně ve Vitošově na Zábřežsku.

Brassovské impérium pak rozšiřoval i do jiných oblastí, když se stal společníkem zábřežské slévárny a strojírny Lederer. Založil také německý spořitelní a záloženský spolek. Mladší Gustav byl zase dlouhé roky ředitelem závodu u Varnsdorfu, kde později vybudoval další vlastní textilní továrnu.

Otec ale vsadil především na nejmladšího syna Hermanna a podle všeho dobře udělal. Po studiích na prestižních švýcarských školách nastoupil Hermann v roce 1875 do rodinné firmy a po otcově smrti se stal jejím šéfem.

Rovněž on se neuzavíral jenom do textilního oboru. V roce 1904 založil spolu s Ludwigem Doczekalem elektrotechnickou továrnu v Mohelnici, ze které později vyrostl velký závod Siemens, dnes patřící mezi největší výrobce elektromotorů na světě.

...zároveň ale byli radikálními nacionalisty

Vedle pozitivního rozvoje podnikání se však Otto a Hermann Brassovi zapsali do historie taky negativně jako fanatičtí němečtí nacionalisté. Otto byl šéfem kontroverzního Spolku severomoravských Němců a členem německé národní rady pro Moravu.

Hermann se zase kromě jiných funkcí v řadě německých spolků podílel na založení německé nacionální strany na Moravě a za tu se stal také poslancem moravského sněmu a členem říšské rady ve Vídni. Dlouhé roky byl zábřežským zastupitelem a radním.

Proslul mimo jiné jako horlivý podporovatel německého školství. Nelitoval peněz a zakládal německé základní školy i tam, kde Němců žilo málo. Pak měli ředitelé problém školy vůbec naplnit. Měl také hlavní zásluhu na vybudování německé průmyslové a dívčí školy.

Na druhou stranu pro české školství neměl pochopení. Zcela otevřeně vystupoval proti nově zbudovanému českému gymnáziu v Zábřehu, dokonce vyhodil několik desítek českých zaměstnanců jeho zábřežského závodu, kteří se přes výslovný zákaz Hermanna Brasse zúčastnili slavnostního otevření gymnázia v roce 1901.

Třetí generace Brassů navázala na to dobré i špatné

Do rodinného podnikání v Zábřehu zasáhla úspěšně i třetí generace Brassů, byť byli bohužel tak jako jejich otcové až fanatickými nacionalisty.

Rodinný klan Brassů

  • Wilhelm Brass (1819–1897)
  • jeho synové
    - Otto Brass (1845–1909)
    - Gustav Brass (1851–1922)
    - Hermann Brass (1855–1938)
  • jeho vnuci
    - synové Otty Brasse: Richard Brass (1877–1966) a Kurt Brass (1880–1964)
    - synové Hermanna Brasse: Otto Brass ml. (1878–1928) a Gustav Brass ml. (1887–1956 )

Syn Otty Richard firmu řadu let spravoval. Kromě toho spoluzaložil německé zábřežské noviny a zastával vysoké funkce v nacionalistických spolcích, od roku 1938 do roku 1945 byl zábřežským starostou. Také byl životopiscem rodu, mimo jiné v padesátých letech sepsal knihu vzpomínek Rodina Brassova v Zábřehu.

Richardův bratr Kurt se nevěnoval podnikání, ale vědecké práci. Byl uznávaným chemikem a po válce zastával místo profesora na technické univerzitě v Lindau.

K rozvoji rodinné firmy přispěli i synové Hermanna Brasse Otto a Gustav. Otto se vypracoval také v komunální politice, v letech 1920–1928 byl zástupcem starosty Zábřehu a i on byl nositel německého nacionalismu. Otto ml. byl dokonce v říšském vedení německé nacionální partaje.

Ottův bratr Gustav získal po studiích vysoký post ve strojírnách v Brně a zakládal strojírny v Rumunsku. Do Zábřehu se vrátil až několik let před válkou.

Brassové velmi ochotně vyhověli požadavkům Říše a v roce 1938 rychle předělali zábřežskou textilku na zbrojní výrobu. Nejen to bylo důvodem, proč pak byli po válce i s rodinami vysídleni do Německa.

Po roce 1945 se do zábřežské továrny vrátila textilní výroba a stala se součástí Spojených českých a moravských bavlnářských závodů a od roku 1953 byla jedním ze závodů nově založeného národního podniku Perla. Výroba zde definitivně skončila v roce 2005.