Lukáš Kohout byl hned od vyhlášení uzavřené zóny na Litovelsku jedním z...

Lukáš Kohout byl hned od vyhlášení uzavřené zóny na Litovelsku jedním z dobrovolníků, kteří například rozvážejí lidem jídlo nebo zajišťuje distribuci roušek. | foto: archiv Lukáše Kohouta

Uklidňuje mě, že mohu pomáhat, říká dobrovolník z uzavřené Litovle

  • 1
I pozitivní příběhy přicházejí z uzavřené oblasti Litovelska a Uničovska. Rodí se díky pomoci dobrovolníků, kteří ostatním rozdávají roušky či nosí nákupy. Vše v liduprázdném městě spustil Lukáš Kohout, který se jako syn starosty Litovle o „odstřižení“ města od okolního světa dozvěděl jako jeden z prvních. A ihned se s kamarádem pustil třeba do rozdávání roušek.

Jak lidé v Litovli reagovali, když jste jim po vzniku uzavřené oblasti rozdávali první roušky?
Na začátku jsme byli dva. S kamarádem Františkem Nabenkögelem jsme měli k dispozici zhruba stovku běžných roušek. Když jsme s nimi přišli do obchodu, někteří lidé se nám ze začátku i smáli. Ale paní prodavačky měly obavy, to bylo vidět. Je to jasné, neustále byly v kontaktu s dalšími lidmi. A ti chodili bez roušek, první den se to mnohým jevilo ještě jako legrace. Ale hned jak jsme to rozdali, což bylo kolem desáté ráno, informovali jsme o tom na sociálních sítích. Objevily se stovky lajků, viděly to tisíce lidí. A postupně to přestala být legrace. Lidé viděli, že to už někdo prolomil.

Uzavřená Litovel a Uničov

A co se dělo dál?
Roušky se začaly šít. Hned se nám ozval Aleš Berka, který tady má s manželkou galanterii. Nabídli nám pomoc. Vložili do toho své obrovské zásoby látek za desítky tisíc. A to následně viděli další lidé, začali jsme tak spolupracovat s řadou žen v Litovli či Třech Dvorech, které vyrábějí roušky. A přidávají se další. Už ani nevím, kolik roušek všichni dobrovolníci rozvezli, ale myslím, že to budou řádově tisíce. Rozdávali jsme také látky rodinám, kde se šije, a ty pak hotové roušky rozdají například ve svém paneláku.

Překvapilo vás, že se aktivita dvou lidí za několik málo dní takto rozrostla?
Upřímně, je to takové osudové, překvapilo mě to velice. Třeba Aleš Berka mě překvapil, přiznám se, že mě nenapadlo mu napsat. Rozjelo se to ve velkém. Už po dvou dnech skoro nikdo v Litovli nechodil bez roušky. Vyjdu ráno ven a vidím na lidech, když už musí ven, ušité roušky, které jsme jim dali. Je to skvělé. Anebo později, když jsem byl v obchodě, měli strašně moc zboží, ale chyběli jim lidi. Někteří jejich zaměstnanci se už nedostali do uzavřené oblasti. Rozhodili jsme to na sociální sítě a během chvíle přišla odezva. Teď tam pracuje mnoho lidí, a to včetně těch, u nichž bych to snad ani nečekal. Je to vlastně strašně fajn.

Ale přece jen je vaše práce pro ostatní pro vás osobně rizikovější, než kdybyste seděl doma. Jste nervózní, že se nakazíte?
Samozřejmě, že mám strach. Ale chráním se. Bez respirátoru a rukavic bych ven nevyšel. Uvidíme. Tady se může stát kdykoli cokoli. Naštěstí jsem zdravý, stejně tak jako ostatní dobrovolníci. Rukavice i respirátory průběžně měním, protože je musím mít celý den. Večer se vždy očistím dezinfekcí. To mě vždycky trochu uklidní a také doufám, že i ten nahoře se na mě dívá a nechá mě být.

Pomáhá vám alespoň práce zapomenout na obavy z nákazy a z toho, co přinesou další dny?
Rozhodně. Nezávidím lidem, kteří musí bezpodmínečně sedět doma. Pro mě je uklidňující, když takto pomáhám ostatním. Jsem rád, že mohu pomoci. Dokud jsem zdravý. Ale musím říct, že i nás lidé podporují. Ozval se třeba jeden pán s nabídkou, že bude vařit pro těch zhruba dvacet lidí, kteří vše řeší na radnici a ani nestíhají jíst. Ve středu nám tak zabalil a donesl guláš, nechal ho stát za dveřmi. Takže jsme byli šťastní, tohle nás strašně nabíjí. Navíc mi stále píše řada dalších lidí, že chtějí pomoci. Teď je však nemohu přijmout. Ale zaregistruji je, musí být v záloze. Myslím, že to tady může dospět i k tomu, že jak epidemie potrvá, zůstanou všichni lidé doma a nakupovat budou chodit skutečně už jen dobrovolníci.

Jak na vás působí poloprázdná, vylidněná Litovel?
Běžně u nás všichni jezdí na kole, je tu vždy plno a v ulicích je samozřejmě i další provoz. Teď vyjdu ráno ven a je tam pár lidí, kteří si jdou na nutné nákupy či do lékárny. Ty prázdné ulice na mě působí trochu strašidelně a je tam také klid. Ten mám někdy i rád, ale toto už je moc. Na druhou stranu jsou ulice volné pro jízdu autem, už jsem tady najezdil tak dvě stě kilometrů.

VIDEO: Uzavřenou oblast na Litovelsku hlídá policie i armáda: