„Tak jako člověk jednou musí dozrát, tak dozrávají i stromy,“ glosoval ztrátu bývalý starosta nedaleké Lipové František Koudelka, který si jako chlapec ke skupině velikých buků chodíval hrát.
Pád posledního velikána |
„Byly nádherné. Jako děcko jsem k nim chodil tábořit s Junákem a už tenkrát byly obrovské. A to mám skoro osmdesát let,“ vzpomíná Koudelka.
„Za památné stromy byly vyhlášeny kvůli své velikosti, mohutnosti a stáří. Byly už duté a udělaly se tam také nějaké neodborné zásahy. Ještě za socialismu se tam naléval beton, a to stromům spíše ublížilo. Pevnost už neměly. Zůstaly pouze skořápky, a jak přišel vítr, nepřežil ani poslední z nich,“ dodává.
Lipovské buky prohlásil za chráněné přírodní výtvory v roce 1987 tehdejší Okresní národní výbor v Prostějově. Skupina čtyř buků lesních se nacházela v šedesátiletém bukovém porostu na pravém břehu Lipovského potoka asi 150 metrů od Lipovského mlýna. Stáří se odhadovalo kolem 300 let.
„Zvláštností je chůdový buk s největším obvodem kmene 490 centimetrů. Stromy dosahují výšky 32 metrů,“ stojí v úředním záznamu z osmdesátých let, který stanovil ochranu také pro další významné dřeviny na Prostějovsku, jako jsou Lípa Bódova, Hrušeň u Podhradského rybníka, Lípa u lesovny a Otinovská lípa.
Buky odumíraly postupně, v dubnu 1995 se vyvrátil první
Podle Evy Zatloukalové z prostějovské pobočky svazu ochránců přírody šlo u Seče o poměrně výjimečné exempláře.
„Takové buky jsou na Prostějovsku rozhodně vzácné. A v nižších polohách nejsou skoro vůbec. Nějaké podobné budou možná někde kolem Protivanova, ale nebudou tak krásné a budou mladší,“ řekla Zatloukalová, která si pamatuje všechny čtyři stromy, kterými se kvůli dutinám v kmenech dalo pohodlně prolézat.
Buky odumíraly postupně. V dubnu roku 1995 se vyvrátil první strom, v roce 2005 zde byly dva exempláře a od roku 2009 pak zůstal pouze jeden. Podobné chráněné buky byly také u osady Zavadilka mezi Přemyslovicemi a Konicí, ale uschly.
Podle ochránkyně přírody a biotroničky Eriky Bábkové z Prostějova kolem Lipovských buků lidé často chodili na procházky a vedla zde cesta k bývalému keltskému opidu u Malého Hradiska.
„Je to škoda. Tyto stromy ke zdejší krajině patřily. Poslední vydržel proto, že měl kolem sebe poměrně pěkný prostor a byl tam v podstatě jako solitér. Mrzí mě to, protože budoucí generace už vůbec staré historické a krásné stromy neuvidí. Dnes se všechno kácí v produktivním věku na dřevo. Dříve se pěkné stromy nechávaly stát,“ poznamenala Bábková, která starobylý buk vnímala také jako informační systém, do kterého se zapisovaly dějiny.
I když byl kmen vyhnilý, kůra, kterou proudily živiny, byla podle ní ještě nedávno v pořádku, ale v poslední době začala usychat. „Kůra byla něčím napadená. Strom už měl nicméně ve svém věku život víceméně za sebou,“ podotkla Bábková.
