Václav Dvořák se věnoval Otrubově životnímu příběhu na nedávné přednášce ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Otruba většinu života prožil v Olomouci a regionu se intenzivně věnoval desítky let až do své smrti, od níž v roce 2022 uplynulo sedmdesát let. Ve stejný rok to také bylo sto let od chvíle, kdy po něm jeho brněnský kolega Josef Podpěra pojmenoval jeden druh ostřice.
Ostřice Otrubova. V roce 2022 pojmenoval brněnský botanik Josef Podpěra po Otrubovi nový druh ostřice.
Otruba se narodil v roce 1889 na už zbořené pile v Terezském údolí u Náměště na Hané na Olomoucku. Tam má možná původ jeho celoživotní vášeň pro rostliny. Údolím, jež je dnes přírodní rezervací, chodil denně do pět kilometrů vzdálené měšťanky.
V roce 1901 nastoupil na c. k. české státní gymnázium v Olomouci, kde se postupně setkal s učiteli a botaniky Františkem Polívkou a Josefem Podpěrou, kteří měli na jeho směřování velký vliv.
Botanika byla jen koníček
Podpěra svého talentovaného žáka Otrubu později nabádal ke studiu na vysoké škole. Situace na začátku 20. století však byla jiná než dnes.
Otruba, který z finanční nouze začal po gymnáziu pracovat na pozici poštovního úředníka na olomoucké poště, se sice zapsal k dálkovému studiu na Masarykově univerzitě v Brně, jenže přišel zákaz vysokoškolského vzdělání pro poštovní úředníky a studia nedokončil.
Navíc se botanika jako samostatný obor ani studovat nedala. „Botanika se profesionalizovala až v polovině 20. století. I tak šlo o práci pro vyvolené. Znalci se museli živit jinak,“ odkazuje Václav Dvořák například na významného tvůrce herbářů Ferdinanda Webera, jenž byl zaměstnaný v továrně na impregnaci pražců v Brodku u Přerova, nebo Čestmíra Deyla pracujícího v Moravských železárnách.
Na přelomu 19. a 20. století bylo téměř nevyhnutelné věnovat se botanice pouze jako koníčku. Většinou se jí zabývali učitelé, kněží jako slavný zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel, v malém počtu i kustodi v muzeu.
Botanická zahrada
Otrubovi se stala částečně prací až ve 20. letech, kdy dostal na starosti botanickou zahradu, tehdy městskou, dnes univerzitní.
„Této neplacené funkci se věnoval třicet let. Později se od roku 1941 stal kustodem přírodovědných sbírek Vlastivědného muzea. Zároveň zastával čestnou funkci konzervátora přírody, dnes bychom řekli, že šlo o předchůdce pracovníků Agentury ochrany přírody a krajiny,“ dodává Dvořák.
Při tom všem Otruba pracoval od pondělí do soboty na poště a ještě zvládl publikovat na pět set textů.
Skvělý pozorovatel a univerzál
Otruba byl vytříbený pozorovatel přírody, jeho žena Anežka ho popisovala jako člověka optického. Svůj talent využíval při sběru a určování rostlin a vytváření herbářových položek.
„V současnosti je pro to odborný termín floristika, který se sice spojuje s aranžováním květinových pugétů, ale původně je spojený s činností terénního botanika. Řekl bych ovšem, že Otruba byl botanik univerzál. Jádrem jeho práce byly vyšší cévnaté rostliny, byliny, velmi dobře ovládal mechy a houby,“ doplňuje Otrubův následovník na místě vedoucího univerzitní botanické zahrady.
Nejmilejším bylo Otrubovi celý život Terezské údolí, s oblibou se věnoval i grygovským kopcům. Jakožto konzervátor přírody měl například za úkol počítat tamní populace konikleců.
„Ve čtyřicátých letech, během druhé světové války, se vytvářela první síť rezervací. Do té doby jsme měli jen Třesín a Šerák–Keprník, jakési dědictví zodpovědného přístupu Lichtenštejnů k přírodě a krajině. Když se dnes díváme na Olomoucko a na chráněná území jako Strejčkův lom, Plané loučky, Tučapskou skalku nebo Žebračku u Přerova, vděčíme za podíl na jejich vyhlášení i Josefu Otrubovi,“ připomíná Dvořák schopnost přemýšlet o přírodě v širším rozměru.
Otruba sledoval i rozšíření rostlin v Oderských vrších, Štramberku, Slezsku a Hornomoravském úvalu.
První světovou válku strávil botanik krátce v Bělorusku, kde pracoval na polní poště. Už v roce 1915 však skončil s úplavicí v lazaretu v Krakově, kde pak prožil zbytek konfliktu. I tam se věnoval botanice.
Německé nápisy vadily
Za první republiky musel v botanické zahradě řešit problém s nápisy na cedulkách.
„Původní byly německé, lidem se to nelíbilo. Vznikla dvojjazyčná označení a spolek botanické zahrady tak byl jediným dvojjazyčným v Olomouci. Důsledek byl, že kolem roku 1923 jej opustilo více než sto členů. Někteří se nemohli smířit s tím, že zahrada se stává příliš, nebo naopak málo českou. Pro zahradu to byl obrovský problém, protože žila z členských příspěvků. Táhlo se to s ní do druhé světové války,“ líčí Dvořák nečekané potíže tehdejší botaniky.
Otruba se vypracoval na předního znalce rodu mochen. I díky tomu mohl přispět do Klíče k úplné květeně Československa. Jeho největší objev v této oblasti byla mochna jahodovitá vyskytující se dodnes na Kosíři. Jelikož květina roste primárně v západní Evropě, šlo o raritní záležitost.
Pravděpodobně u lesa Království poblíž Olomouce také sebral rostlinu, kterou poslal svému příteli Podpěrovi.
„Ten ji nejprve provizorně nazval ostřice olomoucká, ale pak si to zřejmě rozmyslel a rozhodl se ji v roce 1922 pojmenovat po svém kolegovi a příteli Otrubovi. Květina samozřejmě existovala i předtím, ale ukázalo se, že doposud užívané jméno nebylo platné,“ přibližuje Václav Dvořák pojmenování ostřice Otrubovy, kterou pod tímto názvem znají botanici od Kanárských ostrovů po Čínu.
Předpověděl potíže se suchem
Před sto lety zažívali lidé při cestách kolem Olomouce jinou krajinu než dnes. U Klášterního Hradiska mohli například narazit na mokřady a na jaře pravidelně pozorovat v krajině rozlitou vodu při povodních. Otruba, jenž byl denně v terénu, viděl, jak se krajina mění, ztrácí vodu.
„Byl vizionářem, napsal kritické texty o proměně hanácké přírody. Jeden z nich se týká meliorací, vysušování luk, mizející vody. Předznamenal, co se v naší zemi dělo po následující desítky let. Když bylo v roce 1947 na Moravě extrémní sucho, prvoplánově se vymyslelo, že budeme budovat přehrady, poté co jsme krajinu vysušili, vodoteče zatrubnili a zbavili se rybníků. Je to symptomatické i pro dnešek. Přijdou dvě tři suchá léta a hned chceme budovat vodní díla, ale nikoho nezajímá, že krajinu sto let intenzivně vysušovanou melioracemi vodní nádrž nespasí. Stačí se podívat na jihomoravské vesnice bojující s nedostatkem vody a přitom ležící v těsné blízkosti novomlýnských nádrží,“ podotýká Dvořák.
