Jak ustát zlato? Vědět, kam jít dál. Poradí si Sáblíková?

Kateřina Emmons měla svůj pozlacený život nalinkovaný podle gynekologa. Hned jak 9. srpna 2008 vypálila v Pekingu naposledy ze vzduchové pušky a potvrdila, že je olympijskou vítězkou, tušila, že se její kariéra nezblázní pod nátlakem fanoušků a sponzorů. A když se pak v dubnu narodila Julinka, bylo to ještě krásnější než zlato.

Rychlobruslařka Martina Sáblíková se raduje z vítězství na trati na 5000 metrů. (24. února 2010) | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Ani Kateřina Neumannová nebyla zatlačena do šíleného kolotoče se zlatým prachem, který víří kolem olympijských vítězek.

Pár dní po jejím slavném turínském finále jsme přijeli na třídenní reportáž do jejího nového penzionu do Zadova a Kateřina se vůbec nechovala jako lovná zvěř, kterou všichni nahánějí. Snídala s námi, viděli jsme se odpoledne, večer nám ukazovala lesklou medaili.

Barbora Špotáková dokonce necelý měsíc po zlaté medaili z Pekingu hodila oštěpem nový světový rekord.

Jak je vlastně těžké uchránit sportovní zlatíčka před návalem nezvyklých povinností a žádostí? Dámy vyhrají olympijské zlato a hned se na ně sápe celý národ. Noví sponzoři, reklamní nabídky, žádosti o pikantní fotografie ve spodním prádle...

Rychlobruslařská princezna Martina Sáblíková dokonce v přímém přenosu dostala nabídku k sňatku.

Dá se tohle ustát? "Musí se to ustát, i když všeobecný zájem o Martinu se po olympiádě mnohonásobně zvýšil," říká Eva Šťastná z agentury Sport Invest, která se o rychlobruslařku stará.

Je to víceméně logická záležitost, že se šampionky nejméně na pár poolympijských týdnů stanou téměř majetkem národa. Kdo by si nechtěl pohladit jejich zlatou medaili? Kdo by se nechtěl s vítězkou vyfotit nebo ji aspoň poprosit o podpis?

"Teď jde o to, jak se v tom samy ty holky chtějí dlouho koupat," shodnou se sportovní manažeři.

Lyžařka Neumannová už měla dcerku Lucii a pomalu se blížila do cíle své kariéry, střelkyně Emmons dceru čekala a Špotáková se zase upnula na velké atletické finále.

"Zrovna nedávno jsem byl v hospodě U Pinkasů, kde se po Pekingu srotily desítky novinářů, až se ani do zahrádky nevešli. A já tehdy procitnul, kolik je u nás médií," vzpomíná manažer Libor Varhaník.

Právě od Pinkasů, kde zazněla píseň Čtvrtá sestra od skupiny Tři sestry, se pak Špotáková odrazila za světovým rekordem: "Bára neměla jedinou pochybnost, za čím jde."

Jak vidíte z posledních českých případů, neexistuje obecná rada na to, jak by měla olympijská šampionka ustát ten zlatý tlak. Jakou cestu zvolí Martina Sáblíková?

Manažer: Každý by si chtěl sáhnout a vy musíte říkat ne!

Bylo to 23 dní, které změnily její život. Olympijská vítězka od srpna, světová rekordmanka od září. "Bára věděla, že pro ni osud postavil šanci, kterou před sebou možná už nikdy mít nemusí. Bylo na ní, aby se ji pokusila proměnit," vzpomíná manažer Libor Varhaník na zlaté léto 2008, ve kterém nade všechny zářila oštěpařka Barbora Špotáková.

Co v těch chvílích pro vás vlastně bylo nejtěžší?
Všechno sladit. Bářiny emoce, únavu po olympiádě v Pekingu, očekávání všech, kteří její slavný okamžik viděli přes půl světa a teď si chtěli na její zlato aspoň sáhnout. A pak očekávání toho, jak by sezona ještě mohla dopadnout, když se blížilo světové atletické finále ve Stuttgartu.

Vy jste věřil, že zlatá medaile nemusí být poslední úspěch?
Věřil, i když to pro mě bylo obrovské dilema. Stokrát si říkáte: Ten rekord překoná za rok, za dva... Ale proč to nezkusit hned?

Kdybyste ten šrumec kolem olympijské šampionky neukočíroval, měla by dnes ten rekord 72,28?
Počkejte, já v žádném případě nebudu přeceňovat svou úlohu, jen na Báře záleželo. Já mohl jen částečně přispět k tomu, aby udržela svou motivaci. Byla to její sezona snů a mohla být ještě lepší, v což Bára uvěřila. Já už životem poučený byl. Dodneška mi ve svědomí hryže rok 1999, kdy Tomáš Dvořák na Strahově překonal světový rekord v desetiboji.

A co vás tedy hryže?
Pár bodíků, které chyběly do 9 000 (Dvořák měl 8 994). Kdybychom tomu podřídili o něco víc, muselo to dopadnout. Ale taky jsme si říkali: Ten ještě bude mít příležitostí.

Takže manažer by měl myslet na to, aby sportovec vytřískal ze zlata ještě víc než jen okamžitou slávu?
Pozor, nejde o žádné vytřískávání. Jde o to, že můžete proměnit šanci, kterou vám osud nabízí. Pro mě to byl jistý druh schizofrenie: na jednu stranu dát Báře prostor, aby si v milém prostředí užila, a zároveň umět hodně často říkat ne. Na Bářino zlato si chtěl každý sáhnout.

Jak často jste říkal ne?
Když mobil zazvonil 200krát denně, 150 telefonů bylo se žádostí o rozhovor nebo pozvání do všemožných pořadů. Většina slyšela ne. To poslední, co jsem mohl dopustit, bylo nechat odpovědi na Báře. Já jsem musel být ten zlý. Většina zprvu naštvaných nebo odmítnutých posléze pochopila, proč jsem to dělal.

A chápala Barbora, proč to děláte?
Ona rozhodně. Přesně věděla, za čím jde. Za světovým rekordem.