Pohoda mu totiž končí už zítra, kdy cestuje s týmem do finského Lahti. Tam absolvuje o víkendu skiatlon v dalším díle Světového poháru.
Z Vancouveru jste letěl s kolegy běžci i zlatou Martinou Sáblíkovou. Bylo v letadle veselo?
Ve speciálu jsme se mohli projít, poklábosit, dali jsme si nějaké pivo, takže to šlo. A pořád ještě nemůžu věřit tomu, kolik lidí se přišlo podívat na letiště, to jsem vůbec nečekal.
Olympijští medailisté měli slíbeno plzeňské pivo na rok zdarma. Dostanou ho i všichni členové štafety?
Ani nevím. Pětilitrový soudek ale už mám. Pivo mám celkem rád, ale doma ho moc nepiju. I když jsou chvíle, kdy na něj mám vyloženě chuť.
Na co máte chuť teď, máte slíbeno nějaké speciální jídlo od maminky?
Nemám. Je to všechno hektické, domů se dostanu opravdu jen na skok. Těším se hlavně na odpočinek. A na psa, kterého jsme si s přítelkyní nedávno pořídili. A samozřejmě taky na přítelkyni (smích).
Co se vám teď po příletu vybaví, když se řekne olympiáda, jaký zážitek byl kromě získaného bronzu nejsilnější?
Skvělá atrmosféra, úplně jiná než na běžných závodech. Závodníci se potkávali v obrovské jídelně, bavili jsme se. Na jiné sporty jsem se bohužel nedostal, ale i tak mě ta atmosféra dostala. A pak ta radost z medaile...
Dá se pocit na stupních vůbec popsat?
To bylo něco neuvěřitelného, byli tam fanoušci, kteří křičeli, že Kdo neskáče, není Čech. Po vyhlášení jsme šli s celým týmem a servisem připít si do baru. Jsou to zážitky na celý život a něco, v co jsem před odletem ani ve snu nedoufal.
Už máte vymyšleno, kam olympijskou medaili uložíte?
Zatím nevím. Možná si pro ni nechám udělat speciální vitrínku.
