Se slzami nostalgie i dojetí opustila bazén tokijského Aquatic Centra. Byla to dlouhá pouť až sem a Simona Kubová se o ní rozpovídala.
„Jsem šťastná, že jsem tady měla možnost potřetí na olympiádě reprezentovat Českou republiku a české plavání. Pro mě je to čest,“ ujistila ze všeho nejdřív. „Den před mým prvním startem na stovce znak jsem odtud posílala pohledy a na ně všem psala, že nezávisle na tom, jak tyhle závody pro mě dopadnou, je to tady prostě skvělé.“
LÉTA S BAZÉNEM. Simona Kubová na archivním snímku.
Protože olympiáda, ať už s diváky nebo bez nich, je pokaždé cosi naprosto mimořádného?
Olympiáda byl vždycky můj sen a vemte si, že se mi povedlo být na ní hned třikrát během devíti let. Což si myslím, nemůže říct moc lidí. Na to jsem hrdá.
Vzpomínám, jak jste byla v Londýně 2012 ještě coby Simona Baumrtová rozjuchanou mladou holkou, která všechno tak nadšeně objevovala. Připadá vám to už dávno?
Strašně dávno. A nejen tady. I na mistrovstvích Evropy nebo světa si připadám podobně, protože už je to sedm a půl roku, co jsem naposledy přivezla z Evropy medaili, a to mi přijde jako úplná věčnost. Jako bych to teď už nebyla já, ale kdosi jiný. Vždyť mezitím se událo takových věcí.
Ta vaše kariéra byla jako horská dráha, že?
Tak je to prostě u všech. Existuje hodně málo výjimek, které dokážou dvanáct nebo patnáct let držet formu. Takový není skoro nikdo. Jen výjimečně najdete někoho, kdo má obrovský náskok před ostatními z časů, kdy býval ještě mladý, a dovede si ho pak dlouho udržovat.
Ian Thorpe? Michael Phelps?
Ano. Phelps byl naprosto suverénní a později mu ta někdejší suverénnost stačila, aby dál vyhrával, byť už jen o dohmat. Tohle jsou naprosto unikátní lidé. Já dokázala atakovat evropské finále, světové finále. Že jsem pak už nevozila medaile, mě mrzí nejvíc, protože jsem na ně byla zvyklá a najednou mi to na ně už nevycházelo.
V Londýně 2012 jste naopak zažila krásnou olympijskou premiéru.
Za to jsem šťastná, že mi mé první olympijské hry vyšly naprosto úžasně, vždyť mě dělila jenom desetina od finále na sto znak. Ty dvoje další olympiády pak ovlivnila nemoc, s tím už bohužel nic neudělám. Mám prostě smůlu.
PRVNÍ A TAK ÚSPĚŠNÁ OLYMPIÁDA. Simona Baumrtová vybojovala v semifinále na 100 metrů znak v Londýně 2012 desáté místo.
Před startem v Tokiu jste dostala angínu. Ta se na zdejších výkonech zákonitě musela podepsat.
Když mi na aklimatizačním soustředění v Koči oznámili, že mám tu angínu, tak jsem si jen řekla: Proč už zase? Trošku se mi tehdy zhroutil svět, když jsem se to dozvěděla, ale nenadělám nic. I nezávisle na tom, jak to tady dopadlo, což nedopadlo úplně dobře, však mohu říci, že jsem odvedla maximum možného, v přípravě jsem nepodcenila vůbec nic. V současnosti jsem asi neměla na lepší výsledky. Což samozřejmě nejvíc mrzí mě samotnou. Nedá se nic dělat, je to sport.
Stále jste dopadla lépe než například Markéta Nausch Sluková, která tu kvůli covidu nemohla odehrát ani zápas. Také ta se v Tokiu chtěla rozloučit s olympijskou kariérou.
To muselo být pro ni strašné, když se o tom covidu dozvěděla. Když se taková věc stane někomu mladému, je to jiné než pro nás staré.
Staré? Tak si ve 30 letech připadáte?
Na sport už jsme starší. Pokud chceme rodinu, nemůžeme čekat do čtyřiceti. Nebo můžeme, ale není to asi úplně optimální. Já jsem taky loni zvažovala, jestli vůbec chci pokračovat do olympiády, když ji tehdy odložili, jestli ještě ten rok a půl vydržím.
A vydržela jste.
Myslím si, že si můžeme i s Markétou zatleskat, že jsme to zvládly až sem. Obě jsme se snažily co nejlépe připravit. Ona tu měla mnohem větší smůlu a vůbec si nedokážu představit, co se jí honilo v hlavě, když se o svém pozitivním testu na covid dozvěděla. Muselo to být prostě hrozné.
JAK ŠEL ČAS. Proměny Simony Kubové.
Ani zkrácený interval, který nás nyní dělí od her v Paříži, vás nepřesvědčí, abyste se ještě o jednu olympiádu pokusila?
Nepřesvědčí. Jsou to ještě tři roky. Ono se hezky řekne, že už jenom tři roky. Ale to je strašná doba. Mně by v Paříži bylo 33 let. Kdybych teď měla super fazónu, možná bych setrvání zvažovala. Ale jsou tu už mladší, to je přece přirozené, ne? V plavání je nejlepší věk kolem dvaceti a mě je třicet a je to znát. Nenajdete tady ve startovní listině moc starších holek, než jsem já. Takový je prostě přirozený vývoj.
A vy dokážete odhadnout, kdy skončit...
Nechci být jak Katinka Hosszúová, která mi tu přijde naprosto zničená a vycucaná. Já si chci plavání užívat. Chci aby mě bavilo. Jasně, jí to třeba taky baví. Ale já bych v její situaci už neviděla to, co jsem viděla jako rozjuchaná mladá holka v Londýně.
V Tokiu je s vámi coby člen výpravy také váš tatínek. Hodně to pro vás znamená?
Jsem za to šťastná. Vážně moc. Šťastná, vděčná a … (opět pláče). Víte, byl se mnou už v Londýně, tehdy však jenom jako divák.
Já vím a sháněl vám tam po obchodech pro semifinále nové, celotělové plavky.
Protože mi tehdy dvoje praskly. A teď to tady mohl všechno prožít přímo se mnou. Strašně to pro mě znamená (otírá si slzy), trénuje mě už 13 let.
Takže roční prodloužení kariéry stálo za to?
Určitě stálo. Přineslo mi i další možnosti. Startovala jsem znovu na Mezinárodní plavecké lize, překonala jsem další český rekord a pomohla jsem, holkám v polohové štafetě v Taškentu, i když nám to tady s ní nakonec nevyšlo. To všechno stálo za to. Mám skvělé zážitky, na které budu dlouho vzpomínat. Samozřejmě by vše bylo hezčí s medailemi nebo s olympijskými finále, ale prostě všechno mělo svůj důvod.
Co bude s vámi dál?
Třiadvacátého srpna nám začíná Mezinárodní plavecká liga, která se bude konat měsíc v Neapoli. To je nejbližší plán.
V září se potom se závody rozloučíte a plně se vrhnete na vaši profesi fyzioterapeutky?
Protože si mě do ligy vybral skvělý tým, který má finálové ambice, tak si myslím, že mě s nimi čeká i listopadové semifinále a finále ligy v půlce prosince. Pravděpodobně celý podzim ještě dotáhnu. Otázkou je, jestli i s mistrovstvím Evropy a světa (v krátkém bazénu). To zatím nechávám otevřené. Pokud bych na ně ještě jela, musím předtím vědět, že na tom jsem dobře a že můžu na Evropě atakovat medaile a na světě finále.
