„Přišel správný čas. Vždyť jsem to oznamovala už asi pět let,“ prohlásila legenda z Chomutova, která kariéru startovala ještě pod rodným příjmením Baumrtová.
Tak proč zrovna teď?
Všechno do sebe zapadlo. V lednu jsem si zlomila žebro, dávalo smysl to ukončit. Závody, třeba i ty olympijské, už pro mě nejsou prioritou. Tak nějak čas uzrál.
Plavkyně Kubová ukončila kariéru. Při závodech už mi chyběla touha, vysvětlila |
Jak si plavec zlomí žebro?
Když vstanu rychleji, občas se mi motá hlava. A to se mi stalo. Spadla jsem na záchodě na prkýnko, o jeho hranu jsem si žebro zlomila. Teď už můžu plavat, ale prvních čtrnáct jsem směla jen trošku jezdit na kole. I tak v pozicích, abych si s tím moc nehýbala.
Jak vás bolest ovlivňovala?
Významněji ne. Nemohla jsem spát na břiše a levém boku. První týden byl náročný na hledání pozice. Šlo o spodní žebro, takže dýchat jsem mohla, jen kašlání a smích byly utrpení. Celkově nic příšerného.
Kdyby se to nestalo, plavete dál?
Těžká otázka. Nevím. Já už od minulého ledna začala plavat jen jednou denně, nechávala jsem tomu volný průběh. Zranění mé rozhodnutí jen uspíšilo. Měla jsem problémy se závody. Nevadilo mi trénovat, ale závodní připravenost nebyla. Nechci říct, že mi to bylo jedno, ale už nebyla taková motivace, touha. Všechno směřovalo k tomu, že můj čas už nastal.
Simona Kubová
Plavání už vám nepřinášelo radost jako dříve?
Přinášelo, ale závodění byl pro mě větší stres. V plavání se na výkon klade velký důraz. Jsou tady mladší plavci, už by mě měli začít předhánět. To je normální koloběh života, přece jen je mi dvaatřicet, někdy to muselo přijít. Loni se mi plavecky dařilo, dosahovala jsem na výborné časy, zvládla jsem B-limit na olympiádu. Rozhodnutí o konci bylo hodně těžké.
Podepsalo se plavání na opotřebení vašeho těla?
Musím zaťukat, celý život se mi zranění vyhýbala. Samozřejmě svalové únavy nebo bolest ramene se občas objevily, ale nikdy jsem větší problém neměla.
A jak ovlivnilo kariéru vaše astma?
Přišli mi na ně v roce 2008, když mi bylo sedmnáct. Hned mi nasadili léčbu a podle mě se výsledky díky ní zlepšily. I když v tom roce i z vícero důvodů, třeba proto, že mě začal trénovat můj táta. Mám zátěžové astma, chlor mi asi nepomáhal, ale nemám obrovské potíže.
Zátěžové astma, to nezní jako ideální pro plavání.
Občas se mi ztíží dýchání po větší zátěži, což je právě plavání. Já to v bazénu po léčbě nepociťovala zas tak výrazně. Před ní se mi hůř dýchalo, když jsem plavala nějaké úseky pod vodou a musela dech zadržet. Pak jsem se potřebovala rozdýchat.
Plavkyně Kubová: Každý sportovec musí být sobec. Bojím se, co bude, až skončím |
Nezakazovali vám doktoři sport?
Ne, to vůbec. Já myslím, že pokud to vyloženě neničí organismus, správný doktor by neměl říct, že už nikdy nesmíš sportovat. Táta je pediatr a kardiolog, právě on mě poslal na vyšetření.
Můžete být i inspirací pro někoho s podobnými obtížemi?
Já doufám. V médiích se o tom mluvilo, děti to viděly a věděly, že se s tím dá vrcholově závodit. Doufám, že někoho to inspirovalo.
Na co budete nejvíc vzpomínat?
Na úspěchy, které jsem měla, na to, kolik jsem poznala lidí, kolik jsem toho procestovala a co všechno jsem viděla, kde všude jsem byla. Na olympiády. Je toho plno.
Vaše největší úspěchy přišly krátce po dvacítce, proč tak brzy?
To je nejlepší věk na plavání, u holek je to 20 až 22 let. Když se podíváte na výsledky i v dnešní době, jsou holky v tomhle věku vynikající.
Medailí jste získala na dvě desítky, jakých si nejvíc vážíte?
Asi titulu mistryně Evropy a bronzu z mistrovství světa. Moje první medaile byla v roce 2010, bronzová z Evropy, to pro mě bylo velké překvapení. To jsem snad i brečela na stupních vítězů. Potom se mi dařilo vozit medaile čtyři roky po sobě, pro mě to bylo obrovské. Je mi akorát trošku líto, že jsem si to nedokázala v té době tolik užít. Brala jsem to jako samozřejmost, hodně jsem trénovala a úspěchy se potom dostavovaly. Měla jsem za to být víc vděčná a víc si to užít.
Simona Kubová
Trápilo vás, že jste později medaile přestala vozit?
Já se vždycky snažila, bývala jsem čtvrtá pátá na Evropě, byly to kousky, ale medaili jsem přivezla už jen z univerziády 2015. Od té doby nic. Ale proto je plavání hezké, že v něm rozhodují desetiny, setiny, což vás motivuje do další práce. A jestli jste třetí, to se pak už moc ovlivnit nedá. Prostě holky byly rychlejší, tak to prostě je.
Simona KubováRodným příjmením Baumrtová, rodačka z Chomutova, 32 let, . Úspěšná česká plavkyně, znakařka, která ukončila kariéru. Získala 18 medailí z velkých akcí včetně univerziády či Světového poháru. V krátkém bazénu vyhrála ME 2013 na 50 metrů, na stovce má bronz z MS 2012. Zúčastnila se olympiád v Londýně 2012, Riu 2016 a Tokiu 2021, nejlepší byla hned na své první, desátá na stovce. Plavkyně roku v letech 2009, 2010, 2012, 2013, 2017 a 2019, má bezmála sto českých titulů, drží všechny české znakařské rekordy. Plave také se svou poslední tréninkovou skupinou, jejíž kouč Tom Rushton je jejím životním partnerem. |
Jak velká brzda vaší kariéry byla covidová doba?
Hodně velká. Zavřeli všechny bazény, bylo před olympiádou, nikdo nevěděl, jestli bude, či nebude. Já plánovala po Tokiu končit, když to odsunuli, bylo to pro mě náročné období. Ale na jednu stranu si myslím, že mi ta pauza trošku pomohla.
Nebylo bizarní, že jste musela trénovat v soukromém bazénu?
Zase poznáte lidi, co mají doma pětadvacetimetrový bazén (smích).
Kolik takových je?
Na Chomutovsku asi jeden. Triatlonista, taky doktor, znají se s tátou. Byla to jedna dráha v pětadvacítkovém bazénu.
Vaší specializací byl znak, proč?
Člověk si podle mě ani nevybírá, ten styl si vás najde sám. Ale tátovi znak šel, tak jestli třeba geneticky to tam bylo, nevím.
Je to nejtěžší styl?
To se asi nedá říct, každý má něco v sobě. Je to příjemné v tom, že můžete dýchat, kdy chcete.
Byla jste třikrát na olympiádě, která byla top?
Určitě Londýn 2012, ten byl úžasný. Výsledkově, atmosférou. Mám ráda Londýn, Harryho Pottera, stihla jsem tam zajít i do jeho muzea, všechno to zapadlo. Výsledkově jsem byla desátá, to pro mě bylo velké překvapení, o kousek mi uteklo finále. Na dalších olympiádách jsem byla vždy na antibiotikách, nevyšly mi zdravotně.
Máte v paměti osobní setkání s hvězdou světového sportu?
Na olympiádě se nejvíc lidé scházejí v jídelně, tam jsem viděla sprintera Usaina Bolta nebo tenistku Serenu Williamsovou, bylo zajímavé potkat takové superstar na vlastní oči. Fotku jsem si neudělala, nějaký ostych tam přece jen byl. Na Bolta se stála fronta, už toho měl dost a fotit se moc ani nechtěl.
Na nedávném světovém šampionátu Češi překvapili výbornými výsledky, Seemanová byla čtvrtá, Horská šestá, mladík Knedla sedmý. Co tomu říkáte?
Jsou to skvělé výsledky. Bylo to trošku netradiční mistrovství světa z tohoto pohledu, tak doufejme, že to vydrží až do olympiády. I dřív jsme mívali nějaká finálová umístění nebo medaili, teď je vzácné, že se to povedlo třem různým lidem.
Barbora Seemanová se po vás stává tváří českého plavání. Jakou má budoucnost?
Je snaživá, jde si za svým cílem, snad jí to vydrží. Výjimečná je v tom, že má moc hezkou plaveckou techniku a myslím, že i postavou je na tom dobře, má dlouhé končetiny. Což je vždycky pro plavání dobře.
Budou Češi vozit i medaile z mistrovství světa a olympiády?
Doufejme. Plavání by to pomohlo, lidé by o něm měli větší povědomí, třeba by byla i širší základna, víc peněz. A hodil by se další bazén.
Plaváním jste se asi nezabezpečila na celý život...
To ne, ale určilo mi to nějaké možnosti. Platově si nestěžujeme, ale není to žádný zlatý důl. Záleží, jaké získáte sponzory, na jak dlouho. Všechno to je o jednotlivcích, jak jsou schopní a jaké mají lidi kolem sebe.
Co teď budete dělat?
Zatím trénuju děti v Kadani, teď budu částečně pracovat jako fyzioterapeut a doučuji se účetnictví, tak uvidím. Trenérstvím se neuživím, takže mám takové dvě velké možnosti, co k tomu dělat.
A také během her v Paříži budete kandidovat na místo v komisi sportovců Mezinárodního olympijského výboru. Proč?
Rozhodla jsem se kandidovat, protože jsem během kariéry procestovala celý svět a seznámila se a spolupracovala s mnoha státy. Myslím si, že mám ucelenější pohled do určitých problematik, který bych mohla diskutovat s ostatními.
Kde budete žít s kanadským koučem Tomem Roshtonem, vaším partnerem?
Já v Chomutově. I jeho čekají větší změny. Snažíme se to uzpůsobit. On je dobrý trenér a já nechci, aby skončil s trénováním, protože výsledky má. Já nechci žít úplně někde jinde. On spolupracuje s mnoha státy, takže nemá, kde by žil. Pořád plánujeme, jak to bude. On to nechce moc řešit, protože se chce soustředit na olympiádu v Paříži. Budeme to řešit asi cestou.
