V Riu už vládla černočerná tma, protivně mžilo a kapky padaly na hladinu vody v plaveckém centru pojmenovaném po Marii Lenkové, slavné brazilské sportovkyni, která jako první rodačka z této země kdysi v bazénu měnila světové rekordy.
Ale tenhle by ji asi příliš nelákal.
Byla to možná jedna z posledních šancí podívat se na dosud největší mystérium her v Riu, neboť jejich mluvčí Mario Andrada prohlásil: „Lidé, kteří jsou zodpovědní za údržbu vody v bazénu, ji mohli a měli intenzivněji testovat. Brzy se vše vrátí do normálu.“
Areál pro skokany do vody, vodní pólisty a zástupce synchronizovaného plavání stojí na samém okraji Olympijského parku, zastrčen polohou i (ne)atraktivitou sportů.
Teď si ovšem užívá své zelené dny slávy, zvlášť když se zelená částečně rozšířila i do druhého bazénu pro vodní pólo.
Ten aspoň nepůsobil vyloženě jako vývar z jehličí, ale do obvyklé modré měl trochu daleko.
A tak zde ironie jen kvetla - pokud Rio slíbilo, že důrazem na ekologii předvede „zelené hry“, možná je to první krok. Barva hladiny bezvadně pasovala k tmavě zeleným slunečníkům a sedačkám okolo bazénu. V celé aréně se nacházejí zelené směrovky a před ní, což je v jinak betonovém, až industriálním parku spíše vzácností, raší drobné zelené palmy. I brazilská vlajka má pořádný podíl zelené, byť světlejšího odstínu.
Ale teď už vážněji: Co se stalo?
Kdo ví, odpověď se intenzivně hledala. Tím spíš, že se na olympiádě dbá na všemožné titěrnosti, ovšem pak nastane takový kolosální přešlap.
Na úvod bylo ještě vše v pořádku. Pak přišla proměna ve vizuální bažinu a rojí se různé teorie.
Řasy? Možná, neboť aréna postrádá střechu a tropické sluníčko ji může více zahřát, nicméně řasy by měl zničit chlor; nejspíš tedy ne.
Že by se, ehm, někdo do bazénu vyčural? Atraktivní, ale nepravděpodobné.
Zoxidovaná měď? Chemicky zdůvodnitelné, avšak příliš divoké.
A tak se obratem vracíme k Andradovi a variantě nejpravděpodobnější. Tedy že jde o špatný mix prostředků na čistění vody, o chybu zodpovědných lidí. O šlendrián.
„Jako když pečete koláč, ale dáte do něj třeba příliš mnoho mouky - pak to taky nedopadne dobře,“ citoval Wall Street Journal nejmenovaného muže, který čistotu vody hlídá pro Mezinárodní olympijský výbor.
Sami skokani si v jistém aspektu kupodivu nestěžovali.
„Aspoň víme, kde je nahoře a kde dole, voda teď opravdu nemá stejnou barvu jako nebe,“ líčila Kanaďanka Meaghan Benfeitová; šlo tak o svéráznou pomůcku pro orientaci při skoku a před dopadem. Ale... „Bylo to divné. Pro jistotu jsme si všichni říkali: Až budeš ve vodě, raději neotvírej pusu.“
Zdravotní rizika však pořadatelé okamžitě vyloučili a to je dobře, jelikož by už nešlo o kuriózní příběh, nýbrž o kardinální průšvih.
Když jsem stál na tribuně nejníž, jak to jen šlo, a sledoval trénující Číňanky, nořily se do takřka neprůhledné hlubiny a o chvíli později z ní vyplouvaly pomalu jako mořské panny. Byla ta voda spíš mátová, borovicová, kapradinová?
Rozhodně zelená. Až se bazén v Maria Lenk Aquatics Centre vrátí do pořádku, bude olympiáda chudší o jednu záhadu, díky níž dostala o trochu lidštější rozměr.
Zelený bazén se řeší i na sociálních sítích:
