Kemarley Brown, Andrew Fisher a Jak Ali Harvey mají podobný osud. Jejich osobní rekordy v nejkratším sprintu jsou famózní: 9,93 - 9,94 - 9,92. Kolik lidí na světě může říct, že zvládli uběhnout s povolenou podporou větru sto metrů pod deset sekund? Jen 116 v atletické historii se to povedlo.
Jenže zmiňovaný trojlístek má tu smůlu, že se narodil na Jamajce. A konkurence na krátkých tratích je na karibském ostrově drsná. „Můj letošní nejlepší výkon je 10,03. Koukal jsem se, 10,02 při jamajské olympijské kvalifikaci na letenku do Ria nestačilo. Neměl jsem žádnou garanci, že bych se na olympiádu dostal,“ krčil rameny Kemarley Brown.
V Brazílii už reprezentuje Bahrajn a zatím se mu daří, do semifinále postoupil po vítězství v rozběhu. „Ničeho nelituji. Na Jamajce se budou vždycky rodit skvělí atleti. Takže pokud jich máme dost, můžeme je vyvážet a dát také šanci nechat zazářit někoho jiného,“ míní Brown.
Andrew Fisher teď také závodí za maličkou zemičku s obrovským ropným bohatstvím. Bahrajn se díky importovaným sportovcům pomalu stává atletickou velmocí.
V rozběhu skončil Fisher druhý jen pět setin za svým fenomenálním krajanem Boltem. „Je to moje první olympiáda a dosud jsem necítil nic speciálního. Jenže včera mi máma začala říkat, jak je na mě pyšná a její slova mě dostala,“ kývl čtyřiadvacetiletý mladík, jenž stále žije na Jamajce.
„Z mého pohledu máme příliš mnoho sprinterů. Možná bych se dostal do štafety, možná ani to ne. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí, ale když máte příležitost, tak proč ne?“ vysvětloval pro Jamaica Observer svou změnu občanství.
V jiném rozběhu skončil těsně za další jamajskou nadějí Yohanem Blakem turecký reprezentant Jak Ali Harvey (dříve Jacques Harvey). Ještě při loňském semifinále na mistrovství světa v Pekingu měl na sobě žluto-zeleno-černý dres, v jamajských barvách vyhrál v roce 2011 i univerziádu. Před několika týdny na evropském šampionátu v Amsterdamu už slavil stříbro coby Turek.
„Život je hra možností. Ve svém životě musím učinit určité volby, chápu, že spousta lidí z toho není šťastná a že se jim některé změny nemusí líbit. Ale měli by mi dovolit žít můj život,“ říká Harvey.
Nějakého lynče se zatím trojice chlapíků, kteří se vydali za štěstím jinam, bát nemusí, už postup do finále bude přetěžký. Ale co kdyby v něm (při notné dávce fantazie) třeba připravili „ryzího“ Jamajčana o medaili?
Mohli by si jít pro radu třeba k mnoha keňským či etiopským vytrvalcům, pro které je změna pasu mnohem běžnější formou seberealizace. Nebo za čínskými stolními tenisty...
