„Chtějí střelbu zatraktivnit, aby byla zajímavější pro diváky,“ líčí trenér Jan Videcký, jehož svěřenec Filip Nepejchal v pondělí ve vzduchové pušce skončil v Riu na 35. místě. „Od příštího roku tak bude muzika hrát při celém závodě, nejen ve finále. Asi vydají i předepsanou směs hudby. A my střelci s tím nemáme problém, je to show pro lidi.“
A také parafráze rčení, že kdo chvíli stál, již stojí opodál.
Mnoho olympijských sportů sice v těchto dnech zažívá warholovských patnáct minut slávy, ale jinak se mimo čtyřletý cyklus letních her snaží bojovat s tím, aby byly vidět. Zatraktivňování je mottem doby.
Ještě minule v Londýně 2012 bylo na vnitřní olympijské střelnici kromě práskání zbraní většinou ticho, fanoušci způsobně šeptali.
To v Riu to v areálu Deodoro hučelo jako v solidně zaplněném včelíně. Když na startu her Hoang Xuan Vinh získal historicky první zlato pro Vietnam, které vyrval domácímu střelci, dočkal se pískotu i bučení.
„Když se v závodě něco povede, zatleská se. To ve finále je povoleno cokoli,“ přibližuje Videcký. A že jde o až drsnou zkoušku nervů? „Ale o tom to je! Když jde o medaile, začíná se nepravidelně tleskat, a jak se blíží čas výstřelu, lidé postupně zrychlují, úplně stejně jako při skocích v atletice. Používají řehtačky, rachtají krabicemi s patronami.“
Závodníky sudí na střelnici nepustí bez povinných špuntů v uších, částečně izolovaní tedy jsou. A hlavně nové časy nehaní. „Spousta z nich to vítá a říká: Hele, něco si mezi střelbou poslouchám a nejsem tak zahloubaný do sebe,“ líčí trenér. Jeho mladičký svěřenec Nepejchal kupříkladu říká: „Je to trochu blbý, ale dá se to. Když má člověk sluchátka, není to až takový problém.“
V tomhle směru má za sebou leccos. Na posledním mistrovství Evropy ochozy hlučely tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Do Rakouska zase jezdívají na soutěž Pannonia Trophy: „Tam je to hotová diskotéka. Repráky jsou i mezi závodníky, hraje tvrdá muzika a já naskakuju nad židlí.“
Jistě, existuje příklad mimořádně konzervativního a hrdého tenisu, kde je nezpůsobné i chodit v hledišti mezi výměnami. Jenže jeho pozice a tradice jsou tak silné, že si to může dovolit. Střelba nechce zaspat, a tak se mění.
K lepšímu? K horšímu? „Pro každého je to stejné a musí se s tím poprat,“ říká Videcký. „Speciálně střelbu v hluku netrénujeme, ale vozíme kluky a holky na závody, kde to takhle probíhá, Rakousko je názorný příklad. A na tréninku klidně pouštím rádio.“
