Když v sobotu Saba Kumaritašvili přijel do cíle své úplně první závodní jízdy v pekingském korytě, zaťal pěst.
Nejspíš si v tu chvíli vzpomněl na bratrance Nodara. „Bolí mě na něj myslet, ale zároveň mě to posiluje,“ prozradil.
Jistě, po dalších dvou jízdách byl zklamaný z výsledku, vždyť v olympijském klání skončil až 31. ze 34 sáňkařů, jen těsně za Čechem Michaelem Lejskem. Tahle dočasná kyselost ale brzy pomine.
Pro Kumaritašviliho je už jen účast na těchto hrách triumfem, který dokládá jeho odolnost a odvahu.
Jasněže na Nodara myslím. Myslím na něj neustále. Celá rodina je sáňkařská a já po jeho smrti nechtěl, aby saně z Gruzie úplně zmizely.
