Zlato gymnastek orámovaly slzy kvůli smrti kolegyně

Bylo jich devět. Ale z londýnských her v roce 1948 se jich vracelo už jen osm. Dnes zůstaly čtyři. Čilé dámy, které věk neodradí od cvičení. Zlaté gymnastky z roku 1948. "Byla jsem letos v Alpách v Mottarettu. Od rána do nevidím jsem lyžovala," pochlubí se jedenaosmdesátiletá Marie Ďurovičová-Kovářová.

ZLATÁ DĚVČATA. Tým československých gymnastek na olympiádě v Londýně 1948.

"Každé ráno cvičím půl hodiny. A šlapu na rotopedu," říká Věra Růžičková.

Miloslava Čamková-Misáková stále chodí do Sokola. Nebo s Milenou Folberovou-Müllerovou na kafe. Čamkové je 86 let. "Když nedávno umřel kanoista Čapek, psaly noviny, že jsem nejstarší žijící českou vítězkou olympiády."

Její sestra zemřela před 60 lety. Eliška Misáková. Také ona patřila tehdy do družstva, také ona odletěla na londýnskou olympiádu. Jenže nikdy tam nevystoupila.

"Už v letadle bylo Elišce špatně, ale mysleli si, že má jen příznaky chřipky," vzpomíná Růžičková. Horečka však stoupala, další podezření znělo: zánět mozkových blan. Na ubytovně v Noertwoodu ji umístili na infekční pokoj, než anglický lékař doporučil převoz do nemocnice v Ubridxi. Až tady vyšla pravda najevo. Měla dětskou obrnu.

Růžičková, původně náhradnice, za ni musela v závodě zaskočit. Navštívily Misákovou na klinice, ale směly na svoji kamarádku hledět jen přes sklo. Viděly krásnou třiadvacetiletou ženu sevřenou v železných plících. Promluvit nemohla. Ochrnuly jí ruce, další den nohy.

. Osudy zlatých medailí

Seriál k olympijským hrám

Čtěte denně

Až do 8. srpna, kdy v Pekingu začnou letní olympijské hry, vám budeme přibližovat osudy všech českých a československých vítězů. Jak triumfovali? Jak žili? A kde vůbec skončily jejich slavné medaile?

Dnešní 9. díl
Sportovní gymnastky – Londýn 1948 (Honsová, M. Misáková, Růžičková, Srncová, Müllerová, Veřmířovská, Šilhánová, Kovářová, in memoriam E. Misáková)

Předchozí díly seriálu najdete ZDE.

Lékaři věřili, že pomůže transfuze krve od člověka, který již obrnu prodělal. Nepomohla.

"Při cvičení jsme na Elišku stále myslely," vypráví Růžičková. "Ale ona v té době už ani nevěděla, že závodíme. Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi a my jsme plakaly." Diváci si říkali: To jsou slzy štěstí. Tekly jim však slzy smutku.

Ženská gymnastika tehdy byla na hony vzdálená té dnešní. Víc statická, bez malých děvčátek. Žádný víceboj jednotlivkyň, jen závod družstev. Do něj patřily i společné sestavy s kužely a bez náčiní a cvičení na kruzích. "Na kladině pro nás byly nebezpečnými prvky stoj na rukou i kotrmelec."

Čtyři dámy z vítězného týmu se čas od času scházejí. "Ty zlaté medaile máme doma pořád schované. A když je nějaká významnější příležitost, bereme je s sebou," povídá Růžičková. Díky své medaili si u přísného strážce pořádku vymodlila i prohlídku stadionu v pařížském Colombes. Místa, kde Bedřich Šupčík v roce 1924 zlaté "řádění" českých sokolů na olympiádách započal.