"Počasí je fakt neskutečné, a protože v Česku není pro tenhle sport zdaleka peněz nazbyt, tak musíme využít každé situace, kdy si můžeme zastřílet," těší se.
"U nás je problém, že máme oproti konkurenci obrovskou pauzu, někdo třeba od prosince někde trénuje. To my se začneme chystat až s velkým zpožděním," popsal úspěšný střelec, jenž se narodil v Brně.
David Kostelecký■ Sportovní střelec, narozen 12. května 1975 v Brně. |
Ještě stále závodí za Duklu Hradec Králové a zcela nezavrhuje, že by startoval za dva a půl roku v brazilském Riu de Janeiru. Povídání s olympijským vítězem ale není úplně tak o přípravě, nýbrž o jeho nové zkušenosti. Na dětské olympiádě na Vysočině si Kostelecký vyzkoušel být vlajkonošem.
Připravoval jste se nějak na tuto pro vás novou roli?
Ne, to vůbec. (usměje se) Nebylo to tak náročné, ani složité.
Četl jsem, že jste byl mezi hlavními kandidáty pro vlajkonoše na olympiádu v Londýně 2012. Šel byste do toho?
Tak o tom nic nevím. Ale kdyby mi to bylo nabídnuto, tak se přiznám, že bych to pravděpodobně odmítl. Protože jsem měl možnost být už na čtyřech olympijských hrách a viděl jsem, že ti lidé se zbytečně soustředili jen na tohle, a ne na důvod, proč tam hlavně jeli. Navíc já tuším, že by mi to kolidovalo s příletem. Proto bych do toho asi nešel. Ale tím nechci říct, že to není čest.
A že byste odmítl být vlajkonošem na dětské olympiádě, to bylo taky na pořadu dne?
Vzhledem k tomu, že jsme letní sport a měl jsem v neděli volno, tak jsem přijel. Už jsem dostal nabídku i na letní, ale na to není čas.
Jaký vůbec máte názor na dětskou olympiádu?
Je to dobrá myšlenka, jak motivovat děti, aby sportovaly. Zvlášť v dnešní době, kdy se moc nesportuje. Určitě z těch dětí může vzejít sportovec, který přiveze medaili.
V neděli jste byl vlajkonošem na dětské olympiádě. Už tam sice závodí starší děti, ale kdybyste se měl vrátit do let, kdy jste začínal, co se vám vybaví?
Já si pamatuji, že když jsem začínal, tak jsem měl obrovskou touhu se zdokonalovat a něco dokázat, což si myslím, že v této generaci se neobjevuje v takové míře. Ta generace je úplně jiná. Já jsem polovinu života vyrůstal ještě za minulého režimu, při kterém byl sport jednou z mála věcí, díky které se člověk mohl prosadit a chovat se trochu svobodně. Teď mám pocit, že děti motivaci nemají a bohužel ani stát se k tomu nemá, aby to v nich vzbuzoval. Naštěstí se o to díky těmto projektům snaží olympijský výbor, ale pořád v naší republice chybí větší účast státu, který by se nad tím měl zamyslet.
Očekáváte, že se šetření na sportu v budoucnu projeví?
Češi jsou zvyklí na velké sportovní úspěchy, a pokud by se tady nic nezměnilo, tak se úspěchy vozit nebudou a všechno bude jinak.
Zkuste porovnat podmínky ve sportovním střelectví za dob, kdy jste začínal, s těmi, které mají mladí dnes.
Víte, já jsem začínal někdy v roce 1989 a paradoxně jsem měl podmínky lepší, než mají děti teď. Jelo se pořád podle starého systému, čímž ale rozhodně nechci říct, že bych obhajoval starou dobu. Jen se snažili, aby sport byl výkladní skříň režimu, díky tomu do toho plynuly peníze, byla vytvořená tréninková střediska mládeže, která fungovala dobře. Ty pak nějakou dobu po revoluci zrušili a po určité pauze je znovu obnovili... A právě proto teď může přijít generační problém a úspěchy nebudou, což si ale samozřejmě nepřeji. Chci, aby Češi byli úspěšní.
Chválil jste olympijský výbor, že se snaží, ale ani ČOV nemá prostředky nafukovací...
... a právě proto mi přijde na to, co se tady děje, směšné, jak málo peněz jde do sportu. Všechna čest výboru, že zvládne dělat takové projekty jako třeba dětská olympiáda... Studie jsou jednoznačné: ukazují, že kdyby se změnilo financování, do sportu se dávalo daleko víc prostředků a přilákala by se mládež, tak se ušetří ve zdravotnictví... a tak dále.
Dokáže dětská olympiáda zlomit mladé sportovce v dobách přicházející puberty, aby trénovali?
Jednoznačně. Já jsem ty v uvozovkách blbé roky prožil na závodech a na soustředěních. Takže jsem neměl takový prostor chodit na diskotéky, kde jsou různá nebezpečí. (usměje se) A sport mě ochránil od mnoha věcí. Když se pak děcka zúčastní takové olympiády, která skončí v pátek, a za čtrnáct dní budou sledovat tu pravou olympiádu – to je mimochodem skvěle načasované – tak to v nich může vzbudit pocit, že tam chtějí být.
Nakousl jste Soči. Letos budou velká očekávání od biatlonistů. Když to trochu nadsadíme: taky se tam střílí, navíc „pouze“ běhá. Nechtěl jste si to někdy zkusit?
(směje se) Takhle když se bavíme, tak je to pro nás velmi blízký sport. Ale vězte, že i ta střelba je jiná, než máme my... Obdivuji, co ti biatlonisti dokážou, protože to není určitě jednoduché. A je skvělé, že máme konkurenceschopné závodníky. Z biatlonu udělali v poslední době supersport. I marketingově.
A zkusil jste si to tedy?
Nezkusil, bohužel k tomu nebyl prostor. (usměje se) Občas jsme byli na běžkách v Novém Městě, kde na to podmínky jsou... Možná si to někdy vyzkouším. Kdyby možnost byla, šel bych do toho.
Kolik byste si přál medailí od našich závodníků v Soči?
Už jsem to někde říkal. Tuším, že jsem střelil od boku číslo osm. Ale vím, že to bude těžké. Teď je úspěchů strašně moc, a paradoxně na závodníky, kteří jsou úspěšní, bude obrovský tlak, ještě větší než teď, takže se to nemusí povést. Ale věřím, že nějaké medaile budou, protože výsledků, kterých dosahují třeba na snowboardech nebo i v tom biatlonu, tak nejsou náhodné. Opakují se. Pokud tedy budou mít štěstí, které je fakt důležité – to jsem se přesvědčil sám – tak bude medailí hodně.
Jako sportovec jste byl už na čtyřech letních olympiádách. Neplánujete se letět podívat jako divák na tu zimní?
Já se přiznám, že jsem typ člověka, který to nemusí vidět. Radši se podívám v televizi. Protože za celý život jsem toho hodně nacestoval a všechny ty kontroly, vyřizování akreditací a čekání... to už mi vadí. Takže radši budu doma.
Ale v Pekingu se akreditovat a čekat vyplatilo, viďte?
Jasně. Ale víte, pokud tam jedete jako sportovec a cítíte, že máte formu a že by to mohlo vyjít, tak to berete úplně jinak. Pro mě byl Peking v nejlepších letech. Bylo mi 33 let, takže to měla být nejproduktivnější olympiáda.
Už je to necelých šest let. Změnil se vám život, byly pro vás ty roky od té doby jiné?
Určitě. Vítězství přinese hodně dobrého, ale také dost zlého.
Co zlého máte na mysli?
Ne všichni vám přejí – což ale nechci říct, že by to tak bylo jen v tomto státě, tak to funguje běžně všude ve světě – a život po vítězství je jiný. To vám může potvrdit každý, kdo má medaili. A abych to dořekl, tak jsem o šest let starší, mám rodinu, manželku, dítě, ale prožil jsem i rodinné strasti: přišel jsem před rokem o mámu, která umřela. Člověk se najednou dívá na věci jinak...
