"Peking se kvůli hrám mění každý den. Chci zabočit tam, kde běžně, a najednou je silnice zabarikádovaná, místo odbočky betonová zeď. Pořád něco vylepšují," povídá mi Viktor Michalík, první tajemník české ambasády.
Vzpomínám na návštěvu Atén krátce před zahájením minulých her. Dělníci tam seděli v příkopu, lelkovali. "Skluz? Klídek. Zítra je taky den," říkali, ze sportovišť zela torza.
Kontrast nemůže být větší. V Pekingu jsou hry politickým úkolem číslo jedna. Zatímco Atéňané na ty své vydali 6 miliard dolarů (a jen proto, že třikrát překročili rozpočet), čínský rozpočet je 41 miliard. A na veškeré projekty v zemi spojené s olympiádou odsouhlasila čínská vláda údajně 181,4 miliardy dolarů!
To jsou 4 biliony korun. Dokážete si takovou sumu představit? Já ne. Ale pro větší názornost vám ji rozepíšu: 4 000 000 000 000. To vše v zemi, kde roční (!) výdělek 1500 korun není výjimkou.
Tento týden se Peking chlubí, pořádá Světové tiskové fórum. Poprvé otevírá olympijská sportoviště pro rok 2008 zahraničním novinářům, kteří se sjeli do hotelu Swissotel Beijing.
Před zkušebním závodem triatlonistů na trati v Čchang-pingu ještě o půlnoci četa dobrovolníků přelepuje pásky u koberce položeného na trati. "Jedni svítí, druzí lepí, usmívají se. Nikdo neremcá," udiveně líčí český trenér Jiří Seidl.
"A tady vyroste společné nádraží pro vlaky, autobusy i metro. Největší v Asii," ukazuje v Pekingu průvodkyně Žou Ji. Kouzelnou formulku "kvůli olympiádě" nemusí dodávat.
Teprve začínám skládat pekingskou mozaiku dojmů. Rychle si zvykám, že mě tu nesmí překvapit vůbec nic.
