Na závěr byl výkonným výborem pověřen, aby předsedal plenárnímu zasedání, na němž se bude volit i nový předseda výboru. Až se schválí hodnotící zpráva za čtyřleté funkční období, až svoji zprávu přednese revizní komise, výkonný výbor odstoupí. "A já budu volný," pronesl Jirásek.
Jak vám z toho je?
Je zvláštní, když si uvědomím, že do tohoto baráku už nebudu patřit. Nebudu se v žádném případě vměšovat do rozhodnutí, do práce, ale lidské vztahy, které jsme měli na velmi dobré úrovni, ty nevyprchají.
Jakou podobu bude mít vaše další působení v ČOV? Pokud nějakou.
S ničím nepočítám. Mám pořád úvazek v nemocnici, opráším svoje vědomosti, uvedu je na současnou úroveň, protože mi občas něco uteklo, a těším se, že se budu věnovat medicíně.
Takže se vrátíte na ortopedii vojenské nemocnice ve Střešovicích?
Působím tam s malou přestávkou od roku 1960, kroutím si tak třiapadesátý rok. Když mě zvolili do čela olympijského výboru, byla to volba nečekaná, překvapila mě. Ale ze svého působení v čele lyžařského svazu jsem měl dojem, že to zvládnu i při normální profesi. Dřív to fungovalo tak, že se schůzovalo zásadně po páté hodině odpoledne, o víkendech, nikdy se nic pro dobrovolné funkcionáře nekonalo v pracovní době. Tady to bylo jinak a postupně jsem úvazek v nemocnici snižoval. Nakonec jsem sloužil jeden den v týdnu na ambulanci, operovat nechodím.
To je práce, ale co zábava? Jak budete odpočívat?
Chci si uspořádat svoje osobní resty, trošku udělat inventuru svého zdravotního stavu. A těším se, že budu moct daleko víc sportovat. Tedy pokud mi to tělo dovolí. Například na zimu už mám hodně nabitý program a těším se, že lyžovat budu, kdy dovolí počasí a ne časové okolnosti.
Kolik beden už jste z kanceláře odstěhoval?
Zatím ani jednu. Zatím jsem jenom probíral odložené papíry, třídil je, měl jsem v tom trošku nepořádek. Ale řada věcí tady může zůstat.
A co tu rozhodně nenecháte?
Cením si každého daru, jen jde o jeho důstojné umístění. Důležité je, jak se k tomu postaví manželka, zatím je vyhlášeno embargo, abych nezaplavil věcmi byt ani chatu. Budu muset opatrně. Někdo mi radil, že likvidaci všech věcí má dělat nezúčastněná osoba, která nemá k pozůstalosti žádný vztah. Člověku, který všechno prožíval, to dlouho trvá, všechno pročítá, prohlíží a ještě se nad tím všelijak rozměkčí. A nakonec se stejně s ničím nedokáže rozloučit.
Zavzpomínejte na první olympiádu ve funkci předsedy.
To bylo v roce 1998 v Naganu. A pojí se k ní i ten maximální zážitek, kdy emoce člověka úplně stravovala. Byl to první turnaj všech turnajů, na němž startovali všichni profesionálové. Ti borci z NHL se považovali za vítěze a byl husarský kousek, že jsme je dokázali porazit. Když pak ve finále padl Svobodův rozhodující gól, zažil jsem pocit, který už se asi nikdy nemůže opakovat.
