Jako byste si uspořádali v Chrámu svatého Víta rockový koncert. Na posvátném místě tenisu, kterému se zatím vyhýbaly nejrůznější moderní výstřelky, museli konzervativci skřípat zuby. Byl to úplně jiný Wimbledon.
Růžové plachty kolem kurtů, tenisté vyměnili tradiční bílou za národní barvy, a diváci? Žádní gentlemani v padnoucích oblecích a dámy v kostýmcích s klobouky, ale nadšený dav lidí s vlajkami svých zemí. Ochozy obíhaly mexické vlny jako při fotbale.
A všechno tohle šílenství vyvrcholilo v neděli, kdy na centrálním kurtu pětadvacetiletý Murray ve třech setech vyřídil ve finále Rogera Federera a získal olympijské zlato.
Mečbol Murray. Eso. Konec.
V tu chvíli burácelo hlediště úplně nejvíc. Byl to ohromný hukot.
"Atmosféra byla neuvěřitelná. Lidé mi pomohli v závěru dát ještě větší rychlost do servisu," říkal Murray na tiskové konferenci.
V utkání odvrátil proti sedminásobnému wimbledonskému šampionovi devět brejkbolů. Proto ta zmínka o servisech.
Zatímco před měsícem na londýnské trávě tlak veřejnosti neunesl, znovu prohrál v grandslamovém finále s Federerem a před 15 tisíci diváky se rozplakal tak, že nemohl pořádně mluvit, teď dokázal energie z publika maximálně využít.
Výkřiky z tribuny Murrayho nabíjely. Diváci v přestávkách skandovali: "Murray! Murray!" Jindy se mezi výměnami ozvalo: "Miluju tě, Andy!" Na Henman's Hill před centrálním dvorcem byla tlačenice, ani decimetr volného místa.
"Britská veřejnost ho po té porážce zahrnula láskou a obdivem. Myslím, že si ho lidé vážili. Nejen proto, jak hrál, ale jak emotivně prožíval závěr. Uvědomili si, kolik roků dřiny Andy tenisu obětoval," vyprávěla agentuře Reuters Murrayho matka Judy, jinak kapitánka britského fedcupového týmu.
"Cítil tolik lásky, že i když byl sklíčený z té prohry, dokázal se na olympijský turnaj soustředit a hrál fantastický tenis," dodala Judy Murrayová.
Její syn opravdu ukázal velkou psychickou odolnost. Po finále Wimbledonu, kam se dostal jako první Brit po 74 letech, se utápěl v myšlenkách na ten osudový den. Přítelkyně Kim Searsová a jeho trenér Ivan Lendl ho ze splínu dostali a pomohli mu najít novou motivaci.
"Ivan mi řekl, ať už nikdy nehraju pod takovým tlakem jako ve finále Wimbledonu. A já jsem teď vůbec nebyl nervózní, šel jsem do zápasu uvolněný," prozradil Murray. Tenista se ještě den před finále nechal inspirovat na atletice britskými úspěchy.
Murrayho měsíc ve Wimbledonu |
A pak pětadvacetiletý Skot získal zlatou medaili ve dvouhře jako první Brit takřka po sto letech. Naposledy se to povedlo Josiahovi Ritchiemu v roce 1908. Jenže na grandslamový triumf Murray marně čeká, hlavně na ten z Wimbledonu. Neměnil by tedy?
"Rád bych Wimbledon vyhrál, to určitě. Ale vyhrát olympijské zlato je skvělý pocit. Myslím, že tenis na olympiádě je pokaždé lepší a lepší, protože tady hrají top hráči. Pro mě je to největší vítězství v životě a za nic bych ho nevyměnil," prohlásil Murray.
Britský tenista se po výhře trochu divil, jak na ni zareagoval.
"Byl to velmi zvláštní pocit, protože po finále Wimbledonu jsem byl přehnaně emocionální. Teď jsem byl překvapivě klidný." Na konci utkání schoval hlavu v dlaních, ukázal k nebesům a běžel za svou rodinou.
"Ale až si večer sednu se svými nejbližšími a oslavím to, tak jsem si jistý, že zase budu plný emocí. Tohle byl totiž můj nejlepší týden v kariéře," dodal Murray.
Poučen z těžkých porážek už je, podle matky z náladového hošíka vyrostl ve vyspělého národního hrdinu. Teď chce Murray vytěžit maximum i z velkého vítězství. "Doufám, že ze mě tahle zkušenost udělá ještě lepšího hráče," řekl.
Už za pár týdnů to může prokázat na US Open, kde by konečně mohl dosáhnout na vytoužený titul z grandslamu. "Tvrdý povrch mi sedí, v minulosti jsem tam hrál dobře. Teď si snad budu víc věřit a dokážu ještě víc," doufá Murray.
A za rok se vrátí do Wimbledonu, už do toho starého známého Wimbledonu, opět svázaného tradiční atmosférou. Ale kdo ví, co by se dělo, kdyby Murray zvítězil. Tenisovým chrámem by zřejmě duněly mohutné oslavy.
