Doba počátku mobilních služeb a telefonů je plná různých průkopnických řešení. Přístrojů, které si připsaly různá technická prvenství, je celá řada a dnes jsou fascinující ukázkou rozvoje odvětví, jež považujeme za naprostou samozřejmost. K nim patří i IBM Simon, první smartphone na světě. Ten má různých prvenství celou řadu – stal se prvním mobilním telefonem s dotykovým displejem, prvním chytrým telefonem vůbec a také například prvním telefonem s vestavěnou hrou (ačkoli tohle prvenství mnozí připisují Hagenuku MT-2000).
Simon dnes samozřejmě není přístrojem, který by se dal jakkoli rozumně používat. Už třeba jenom proto, že mobilní sítě, ve kterých fungoval, dnes již neexistují. Je to sběratelský kus, jehož ceny se dnes dostávají na úroveň jako v době, kdy to byl nový přístroj. Tehdy stál nedotovaný 1 100 dolarů a s dotací u operátora Bell South stál s dvouletým úvazkem nejprve 899 dolarů a následně zlevnil na 599 dolarů. Pojďme se na něj podívat optikou běžného testu, která odhalí, co je Simon zač a čím byl vlastně ve své době tak výjimečný.
Odkud se vzal?
Vývoj probíhal vcelku dlouho a operátor Bell South v něm byl hodně zainteresován – předtím totiž zkoušel spolupracovat s Applem na bezdrátové verzi jeho zařízení Newton, jenže ta nakonec nikdy nevznikla. Simon byl tedy jakousi náplastí na neuskutečněné sny, vyvinuli ho inženýři IBM právě za velké asistence operátora. Výrobu dostala na starosti firma Mitsubishi Electric.
Simon se poprvé představil coby prototyp už 23. listopadu 1992, za nedlouho tomu tedy bude 25 let. Jenže vývoj zařízení do komerční podoby přeci jen trval, veřejnosti se Simon představil o rok později a do prodeje se měl dostat v květnu roku 1994. Nakonec se ale kvůli softwarovým potížím začal prodávat 16. srpna 1994. Telefon dostal jméno IBM Simon Personal Communicator operátor jej nabízel v patnácti státech USA, které tehdy pokrýval.
K čemu to bylo dobré?
IBM Simon vznikl jako spojení kapesních počítačů (PDA) a mobilního telefonu, byla to první skutečná snaha nabídnout náročným uživatelům mobilní kancelář v telefonu. Simon přinesl na pole mobilních telefonů doposud nevídané funkce a skutečné propojení mezi tradičními funkcemi PDA a mobilních telefonů.
Toho obra někdo používal?
Inovativní povaha Simonu neznamenala, že by zaznamenal kdovíjaký komerční úspěch. Ba naopak, telefonu se prodalo pouhých 50 000 kusů a na trhu vydržel jen půl roku, než operátor vzdal snahy s ním prorazit. Ukázalo se, že v mnohém opravdu Simon předběhl dobu, na řadu funkcí nebyli uživatelé ještě připravení a k tomu tu byla ta ohromně vysoká cena plus řada dalších nedostatků. K nim patřily i ony obří rozměry telefonu. V roce 1994 sice byly mobilní telefony velké, ale rozhodně ne tak. Vždyť už od roku 1989 se prodávala kompaktní Motorola MicroTac, v roce 1994 přišly na trh verze MicroTac Elite a MicroTac International, které se daly považovat za první skutečně kapesní mobilní telefony. A jen o dva roky později se objevila Motorola StarTac, skutečný prcek mezi mobily.
Simon byl a je dodnes obří. Jeho rozměry jsou zhruba 20 x 6,5 x 4 centimetry a hmotnost přesahuje půl kilogramu. Tím se dramaticky odlišuje od současných smartphonů, které vsadily na tenké tělo. Snad jen šířka je připomíná, Simon je ale opravdu velký obr a byl jím i tehdy.
Co na něm ještě kritizovali?
Kromě vysoké ceny a rozměrů byla zásadním nedostatkem výdrž baterie. Ano, v této dřevní době mobilních telekomunikací sice telefony na jedno nabití netrhaly rekordy, ale pracovní den na příjmu se s nimi zvládnout dal, náročnější uživatelé museli nabíjet i v průběhu dne – ale to platí i dnes. Jenže Simon musel být na nabíječce v podstatě pořád. Jeho operační systém, který vychází z MS-DOS, a procesor s architekturou x86, byly prostě obrovskými žrouty energie. Dobové recenze zmiňují, že Simon vydržel v provozu asi hodinu a tím nejspíš nebylo myšleno hodinu aktivního používání.
Sami jsme si u kusu, který k nám zavítal, vyzkoušeli, že výdrž moc dobrá není. Mohlo by se zdát, že za to mohou staré baterie a něco na tom částečně bude. I přesto – po plném nabití jsme mimo nabíječku vydrželi Simon zkoumat asi 25 minut, než se ohlásila slabá baterie a Simon se vypnul.
Výrobce s krátkou výdrží počítal, k telefonu se dodávaly baterie dvě a jedna se dala samostatně nabíjet v nabíječce, zatímco druhá byla v telefonu, který uživatel používal. Ani to ale nebylo dostatečné, navíc třeba přes noc nejde nabíjet dvě baterie najednou. A ještě pozor – kdo si bude chtít Simon dnes pořídit a vyzkoušet, musí mít na paměti, že nabíječka je stavěna pouze na americkou síť s napětím cca 110 V, takže při připojení u nás by mohla dojít k újmě – je třeba mít převodník.
Jak vlastně funguje?
Překvapivě jednoduše. Pravda, vzhledem k tomu, že dnes neexistují mobilní sítě, kterých by Simon využil, jsme nemohli vyzkoušet některé pokročilé funkce, které nebylo údajně snadné správně nastavit – jmenovitě třeba e-mailový klient. Ale to, co jsme vyzkoušet mohli, funguje překvapivě jednoduše a přímočaře, skoro jako u současných smartphonů.
Aby také ne, když funkcí je tu vlastně docela málo. Ale chytře je vymyšlený celý základ. Po zapnutí telefonu se uživatel octne na domovské obrazovce, která je svým způsobem poplatná době – prim tu totiž hrají telefonní funkce, je to vlastně číselník a pod ním je řada dalších tlačítek s doplňkovými funkcemi. Za pozornost ale stojí spodní řada ikon, která vlastně odpovídá tomu, na co jsme z chytrých telefonů zvyklí dnes. Ikona zcela vlevo dole je sice trochu zbytečná – je to tlačítko nápovědy. Ale ty další jsou vlastně používané i dnes – ikona se symbolem telefonu je vlastně domovské tlačítko, po jeho stisku se zobrazí právě domovská obrazovka s číselníkem.
Vedle je ikona pro vstup do seznamu aplikací – i do něj se lze přepnout odkudkoli a zcela snadno, nahrazuje to určitým způsobem multi-tasking, který v té pravé formě samozřejmě Simonu chybí. A čtvrtou ikonou je tu klávesa zpět, která uživatele vrátí vždy o krok. Opět nic, co bychom dnes z androidích smartphonů neznali. Z domovské obrazovky jsou tak dostupné důležité funkce a je vcelku přehledná.
K ovládání slouží stylus, který se ovšem nezasouvá do těla Simonu – je pro něj vyhrazeno místo v koženém pouzdře, které se s telefonem standardně dodávalo. Dotykový displej ale jde snadno ovládat i prstem, stylus v podstatě není potřeba, drtivá většina ovládacích prvků je dostatečně veliká na to, aby se do nich dalo strefit prstem.
Ten displej je ale retro...
Inu, ano, ale funguje překvapivě dobře. V menu se dá nastavit intenzita podsvícení i kontrast, takže čitelnost displeje je ve většině případů překvapivě dobrá – Simon nám dává vzpomenout na to, jak pohodové byly z hlediska čitelnosti černobílé displeje. Na přímém slunci to sice není ono, ale čitelnost je opravdu překvapivě dobrá. Totéž platí z hlediska reakcí na uživatelské pokyny – letitý displej reaguje přesně a má dobrou citlivost. Samozřejmě telefonu některé operace trvají, velmi základní hardware tehdy nedovoloval bleskurychlé reakce.
Displej má rozlišení 293 x 160 pixelů a úhlopříčku zhruba 4,7 palce. Vzhledem k jednoduchému designu uživatelského prostředí je ovšem jemnost dostatečná, a byť samozřejmě působí celé UI archaicky, je přehledné a velmi dobře čitelné. Opět vzpomínáme na to, že černobílé displeje měly něco do sebe, a ačkoliv bychom se dnes nechtěli do té doby vrátit, Simon je jedním z důkazů, že tato technologie měla velmi jasný smysl.
Fajn, má to nějaké chytré funkce?
Na první pohled ani náhodou. To, co dělalo ze Simonu chytrý telefon, byl fakt, že měl klasické aplikace pro organizaci času a úkolů – je tu kalendář, poznámkovník, pokročilý adresář kontaktů, seznam úkolů, kalkulačka nebo správce souborů. Simon má ale také e-mailový klient a uměl posílat a přijímat i faxové zprávy. Vzhledem k systému, který stavěl na tehdy běžné architektuře x86 a MS-DOS, pak existovala i teoretická možnost připravit pro Simon aplikace. Za krátkou dobu existence přístroje ale vznikla jen jediná, sloužila pro vzdálený přístup k počítačům – šlo o předchůdce funkce „vzdálená plocha“. Aplikace byla dražší než Simon sám, licence pro PC stála tři tisíce dolarů a instalace na Simon vyšla na dalších 300 dolarů.
Neznamená to ovšem, že by Simon žádné pozoruhodné funkce neměl. To, že to byl první telefon s hrou, jsme již zmiňovali, zaujme ale i její ovládání. Klasické posouvací puzzle je totiž třeba ovládat tahy prstem nebo perem po displeji, můžeme to považovat za vůbec první aplikací gest v dotykovém ovládání. A hodně překvapí i prediktivní klávesnice PredictaKey, která byla alternativou k dotykové qwerty (fungovala jen na šířku) nebo telefonní klávesnici. PredictaKey nabízí uživateli vždy šest písmen, která by měl chtít nejpravděpodobněji napsat. Stejně jako celé uživatelské prostředí telefonu funguje samozřejmě jen v angličtině, ale funguje překvapivě dobře. Obzvlášť vzhledem k výkonu, jaký Simon má.
A jaký má ten výkon?
Z dnešního pohledu samozřejmě předpotopní. O pohon přístroje se stará procesor NEC V30HL, což je šestnáctibitový čip s taktem 16 MHz, jde o procesor s 8086 architekturou. Telefon má celý jeden megabajt operační paměti a stejná porce je k dispozici coby uživatelské úložiště. K telefonu se ale dala koupit PCMCIA karta s další rozšiřující pamětí. Simon má totiž slot na rozšiřující karty tohoto typu a v podstatě jej jinak než na rozšíření paměti tehdy využít nešlo (byť PCMCIA karty měly různou funkčnost). Jde opět o důsledek krátkého životního cyklu Simonu, jednoduše pro něj nikdo nevyvinul žádnou další rozšiřující kartu a potřebný software.
Zavolám si z něj?
Ne, tedy nejspíš ne. IBM Simon byl určen pro sítě AMPS, které dnes již nikde na světě nefungují. Navíc kvůli tomu, že byl telefon svázán úzce se samotným operátorem BellSouth Cellular, je dost možné, že ani jinde používat nešel.
Na druhou stranu tu existuje určitá možnost, že by se z něj dalo zavolat i dnes. Jenže tu jsme bohužel vyzkoušet nemohli. K Simonu se jako příslušenství dodával kabel, který umožnil mobil připojit ke klasické pevné telefonní síti díky obyčejnému RJ11 konektoru. Bohužel tuto redukci jsme k Simonu neměli a na internetu ani nelze dohledat zkušenosti s tím, jak fungovala. Je tak otázkou, zda by dnes šel se Simonem připojeným vlastně jako klasickým sluchátkem vytočit hovor v pevné síti. Otázkou je, jestli k tomu totiž telefon potřebuje například nějakou autorizaci se sítí operátora. Ale vzhledem k tomu, že tato funkce skutečně sloužila k tomu, aby uživatelé mohli volat tam, kde signál nebyl, nebo aby ušetřili za tehdy drahé poplatky za hovor, je možné, že by se za určitých okolností dal dnes Simon coby přístroj na pevné lince použít.
Kde to má fotoaparát?
Nikde, opravdu nikde. Stejně jako nemá spoustu dalších věcí a funkcí, na které jsme dnes u mobilních telefonů zvyklí. Simon neumí ani posílat SMS, ty se staly hitem teprve až v době GSM sítí, jež byly tehdy žhavou novinkou. Stejně tak tu chybí jakýkoli internetový prohlížeč, konektivita telefonu byla jen základní: byl tu zvlášť faxmodem a k tomu modem schopný 2,4 kbit datového připojení skrze síť operátora. Wi-fi i další konektivita opět pochopitelně chybí. Simon z tohoto pohledu prostě nemá nic.
Mám si ho pořídit?
Už jen sehnat dnes IBM Simon není jednoduché. A když na něj náhodou narazíte, bude to stát spoustu peněz. Na aukčním portálu eBay se čas od času nějaký Simon na prodej objeví, ale ceny se pohybují skutečna na úrovni aktuálních špičkových smartphonů, mnohdy i daleko výše. A to je moc i pro nadšené sběratele. Simon je z tohoto pohledu relikvie, která nedává téměř nikomu smysl. Ale jednou může být jeho hodnota i mnohem vyšší, byť je otázkou, jak moc bude jakýkoli trh s elektronikou coby starožitností fungovat. Zatím je tak Simon jen bláznivý nesmysl za spousty peněz. Rarita, která je snem mnohých, ale ve skutečnosti nedává smysl nikomu. Snad nám za toto hodnocení v IBM odpustí.
