Skutečnou kamennou láskou se mu ale stala největší jizerskohorská nádrž v Josefově Dole. Na ní s manželkou a třemi dětmi bydlel, pracoval a málem přišel o život. Na počátku roku se s ní definitivně rozloučil a agendu předal svému synovi. Koukat na ni bude jen odspodu. Kolem jeho domu totiž vede cesta vzhůru k hrázi.
„Bude mi chybět,“ říká o přehradě pětašedesátiletý Ševčík. „Je tam ale můj syn. Budu tam chodit na návštěvu.“
Pokud by měl někdo psát dějiny ze života nejmladšího vodního díla v tehdejším Československu, byl by to on. Nastoupil na přehradu totiž už v roce 1982, kdy ji teprve napouštěli.
„Tehdy tam ani nebylo bydlení. Bylo nás tam osm a střídali jsme se na směny. I přes noc. Každá přehrada je při napouštění sledovaná obzvlášť bedlivě. Napouštěli jsme čtyři roky. Ne proto, že by v Kamenici nebylo dost vody, ale protože jsme ji pořád testovali. Deset metrů napustili, pět upustili, a pak kontrolovali, co voda udělala.“
Na podzim roku 1986 napouštění skončilo. Voda vystoupala až k bezpečnostnímu přelivu. „Shodou okolností to bylo přesně na den 70 let od protržení nedaleké přehrady na Bílé Desné. To ale nikdo nenaplánoval. Byla to shoda náhod,“ vzpomíná Ševčík.
Jizerské hory. Přehrada Josefův Důl.
Přiznává, že patřil k odpůrcům stavby tak velké přehrady.
„Měl jsem k údolí Kamenice srdeční vztah. Randili jsme tam s nastávající ženou. Nelíbilo se mi, že by mělo zmizet pod vodou. Rostly tam krásné lesy a Kamenice se kroutila v meandrech. A když v roce 1972 začaly probleskovat první zmínky o tom, že tam bude velká přehrada, byl jsem proti, stejně jako spousta dalších lidí. Byli to třeba trampové z místních osad,“ vypráví Ševčík.
Plán na výstavbu přehrady sahá do konce 19. století
Komunisté se nikoho neptali. Potřebovali pitnou vodu pro Liberec. Přehrada ale nebyl jejich nápad. Figurovala už ve staré mapě z roku 1924, i když byla kousek výš. Byla mezi sedmnácti vybranými původními místy z konce 19. století.
„Když se pak stavěla, bylo to hrozné - úplná měsíční krajina až k Blatenskému údolí. Těžilo se tam asi milion kubíků materiálu na sypání hrází. Nikdo si nedovedl představit, že za osm let z toho bude kanadské jezero, které lahodí oku. Spíš by teď bylo potřeba udělat průhledy mezi stromy, aby si lidé vůbec všimli, že jdou kolem jezera,“ míní Ševčík.
Na přehradě zažil také nejhorší chvíle svého života. V březnu to bude už osmnáct let, kdy na něj najel těžký vozík a rozdrtil mu ruku. „Byl jsem v blbou dobu na blbém místě, ale hlavně to byla technická závada na pojízdné plošině, která má sloužit k natírání a opravám. Rozjela se, vylétla z kolejí a spadla mi na záda. Měla dvě a půl tuny a utrhla i hlavní tepnu pravé ruky,“ popisuje.
„Když jsem viděl, jak se červené kolo na sněhu rychle zvětšuje, bylo mi jasné, že končím. Naštěstí kluci přecházeli z kanceláře do dílny a slyšeli náraz a snad i křik. Běželi na místo, ale nikdo nedokázal ty dvě a půl tuny zvednout. Skřípla mě traverza. Ale to bylo vlastně štěstí v neštěstí, protože působila jako tlakový obvaz. Kluci utíkali pro hever, pak přiběhl revírník, a když mě kluci vytáhli, nacpal mi do rány prst.“
Beznadějný případ v kómatu
V jablonecké nemocnici ho pak lékaři operovali. „Trvalo to dvanáct hodin a pod protokolem je podepsaných 27 doktorů. Střídali se s nimi specialisté z liberecké nemocnice. Byl jsem v kómatu a beznadějný případ. Na primáře prý tlačili, aby mě odpojil od přístrojů. Když později četli jiní doktoři lékařské zprávy, nevěřili, že jsem to já, o kom se tam píše,“ líčí Ševčík.
Do práce se vrátil po necelém roce, ale o ruku přišel. „Nervové přerušení bylo nevratné. Vystřídali se na mně renomovaní neurochirurgové, třeba Vladimír Beneš, a ten mi rovnou řekl, že ruka bude bezvládná a bude mi vadit. A došlo na jeho slova. Po roce jsem si ji nechal amputovat,“ říká Ševčík.
Jako pravák se musel bleskově přeučit na levačku. „Do nemocnice za mnou chodila kamarádka, která dělala učitelku na základce, nosila mi písanky a já dělal kroužky a kličky jako prvňáci. Sestry mi to známkovaly. Nakonec jsem se za 14 dní naučil psát levou rukou a zjistil jsem, že to jde. Neurologové mi pak řekli, že když mozek zjistí, že pravačka není, je schopný si to přešaltovat,“ vypráví.
Bez ruky uběhl 90 kilometrů na lyžích
Přešaltoval natolik, že se vrátil do práce na plný úvazek a nikdy nenechal sportování. Z beznadějného případu se v roce 2006 dostal až na mezinárodní prestižní závod Vasův běh ve Švédsku a na lyžích uběhl 90 kilometrů.
„Chtěl jsem dát motivaci klukům, které jsem viděl ve vojenské nemocnici ve Střešovicích po motocyklových haváriích. Ztráceli chuť do života a měli pocit, že se všechno změnilo, dávali se na alkohol, někteří na drogy. Chtěl jsem jim dokázat, že se nic nezměnilo a že se dá zase normálně žít,“ vysvětluje.
Přiznává, že bez podpory rodiny, přátel a hlavně své ženy by to těžko dokázal. Na přehradě pracoval ještě dalších 17 let. A se svým synem.
„Vyrostl jsem tam a nějak vyplynulo ze situace, že jsem tam po maturitě nastoupil na civilku a pak už zůstal. Umím si představit, že budu hrázným až do důchodu stejně jako táta,“ míní sedmatřicetiletý Petr Ševčík.
Na přehradě nyní vyrůstá i jeho syn Jan. „Třeba z něj jednou bude také hrázný. Byla by to třetí generace,“ doufá děda Pavel Ševčík.
