V dubnu přijelo dvacet historických lustrů z Liberce do Kamenického Šenova na omlazovací kúru. Čtrnáct lustrů už je po renovaci, šest jich ještě koluje po firmě.
Jeden z nich leží odstrojený na stole, z dálky připomíná pokroucené paroží. Z mosazné konstrukce jako hadi vylézají hnědé a modré dráty. Opodál je položený papír s podrobným nákresem lustru i s popisky. V tajemných šifrách plných písmen a čísel se vyzná jen zasvěcený. Což zaměstnanec Preciosy vyzbrojený kleštěmi a šroubovákem rozhodně je. Vytahuje a stříhá staré vodiče, rozebírá vypálené objímky.
„U všech lustrů kvůli normám kompletně měníme elektro. Když vytahujeme vodiče, většinou praskají v ruce,“ popisuje Tomáš Vávra, manažer projektu renovace, který ve společnosti působí od roku 1994. Není to první zakázka na renovaci lustrů, kterou se Preciosa zabývá. Přesto se v drtivé většině případů zaměřuje na vlastní výrobu.
Na jedné straně stolu tak zručné ruce od sebe oddělují až 170 let staré díly. Kdežto na druhé – stejně pečlivě – jiný zaměstnanec firmy sestavuje zbrusu nový lustr.
Než historické lustry rozeberou, musí jednotlivé díly podrobně popsat, zakreslit a zaznamenat, aby je byli schopni opět vrátit na místo. Některé lustry mají na pět set dílků. Ženy pracující na montáži z každého svítidla sundávají ověsy, blyštivé dekorace důkladně čistí. Před sebou mají velké množství hromádek, na kterých jsou vždy jen komponenty jednoho druhu. Ketlovacími kleštěmi hbitě vyštípávají z ověsů titěrné nýtky. I ty mají své místo.
„Ruční práce zůstává stále stejná. V současnosti ale máme dokonalejší technologie, díky nim je proces rychlejší. Ale ruční postup na výrobu svítidel je pořád stejný, tam se nemění vůbec nic,“ říká Vávra.
Nejdůležitější je podle něj ohlídat, aby se při repasování – kdy lustry putují napříč různými výrobními úseky – nic nepoztrácelo. Když visí lustry v interiéru, tak si zespoda pár chybějících ověsů většinou nikdo nevšimne. Když je ale přivezli na renovaci, přišli na to, že se některé dekorace – pravděpodobně při mytí – v průběhu let poztrácely nebo rozbily.
Snaží se zachránit každý díl
„Asi dvacet dílů, většinou ověsy, jsme vyráběli znovu. Snažíme se každý díl zachránit do poslední chvíle, protože má historickou hodnotu. Zajímavé je, že sklo u sto let starého svítidla má jinou barvu, než když ho vytáhneme nové z hutě. Často se na ty skleněné díly už nedochovaly formy, tak je musíme vyrobit ze dřeva a použitý dekor okopírovat,“ ukazuje Vávra na původní skleněnou misku, která je zčásti rozbitá. Do ruky bere novou, která je pro laika od originálu takřka k nerozeznání.
„Dneska se všechno brousí na diamantových kotoučích, které jsou hrubší. Díly do historických lustrů brousíme na původních kotoučích, abychom docílili stejné ostrosti a brilance řezů,“ dodává, zatímco zkušeným okem prohlíží misku proti světlu.
Nejstarší svítidla jsou z druhé poloviny 19. století. Podle Vávry je zřejmé, že pochází z Kamenického Šenova, pro město jsou to typické výrobky.
„Otázkou je, jestli je všechny dělal Elias Palme, nebo nějaký jiný menší výrobce,“ uvažuje nahlas a na doložení svých slov listuje starými katalogy, které společnost zdědila. V nich je prý možné při troše trpělivosti všechna svítidla dohledat.
Skici, inkoust, ceníky
Sešit z roku 1936 nazvaný „Calculation“ ukrývá obrovské množství informací a detailů. Čtenáře stránku po stránce provází zdejší tradicí výroby lustrů. Úhledné písmo a zručné tahy inkoustem působí uklidňujícím dojmem. Jako by lidé tenkrát měli na práci větší klid, více času. Skici jednotlivých částí lustru doplňují dobové ceníky.
„Tady máte krásný lustr, model Marie Terezie. Těch máme dole šest a je to popsané úplně stejně, jako to dneska při repasování svítidel popisujeme my,“ přejíždí Vávra prsty po zažloutlých stránkách.
V přízemí budovy je ateliér, který představuje tiché zákoutí v jinak poměrně hlučných prostorách firmy, kde se lakuje, galvanizuje či brousí. V ateliéru zacloněném tmavými závěsy jsou nainstalovaná moderní svítidla, která čekají na schválení designéry nebo zákazníky. Vedle nich na kovové konstrukci visí i kus historie – čtrnáct repasovaných svítidel z památkově chráněného Liebiegova paláce.
Jsou tu křišťálové odlitkové lustry, ověsové koše i tereziánské lustry, z nichž nejtěžší váží kolem padesáti kilogramů. Jakmile zaměstnanci připraví všechny díly, musí finální vzhled sestavených lustrů zkontrolovat ještě designéři a technologové.
Honosné lustry, tísnící se vedle sebe na pár metrech čtverečních, působí v moderní hale trochu nepatřičně. Jako by chvilkově pozbyly své majestátnosti – snad tím, že se nechaly zavěsit na úroveň lidských očí. Stačí se jen natáhnout a dotknout broušených ověsů, mosazných ramen nebo světlo odrážejících dekorací.
To se však za pár týdnů změní. V srpnu se lustry vrátí do nově opravených interiérů Liebiegova paláce, kde budou zářit ještě oslnivěji než dříve. A opět na sebe přitáhnou pozornost všech příchozích, kteří k nim budou muset pozvednout svůj zrak.
