Haisler obdržel před dvěma lety krajské ocenění Poctu hejtmana za celoživotní přínos v boji za svobodu.
„Byl to člověk, jehož zásluhy jsou nepopiratelné. Z jeho nápadů vzešla celá řada patentů týkajících se pancéřované tankové techniky. Během druhé světové války zažil pochod smrti Mladou Boleslaví. Jako člen Československé obce legionářské se ještě před nedávnem podílel na významných vzpomínkových akcích v Libereckém kraji,“ uvedl tehdy hejtman Martin Půta.
Plukovník ve výslužbě Josef Haisler se narodil 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče. V roce 1958 nastoupil do Vědecko-výzkumného tankového polygonu v Doksech, kde se podílel na technologickém vývoji možnosti brodění tanků. Příběh přísně tajného výzkumu dodnes nepřestává udivovat.
„Zkoušeli to tehdy východní Němci i Sověti, ale nikomu se nepodařilo překonat s tanky takovou vzdálenost tak hluboko pod vodou. Až nám na Dunaji,“ zavzpomínal před dvěma lety plukovník ve výslužbě Josef Haisler k září 1959.
Jako občanský zaměstnanec výzkumného tankového ústavu dotáhl se svým týmem úspěšně do konce přísně tajný úkol.
Hlaveň tanku se musela zazátkovat
Úkolem Josefa Haislera ve Výzkumném a zkušebním středisku v Doksech bylo, aby tanky dokázaly projet po dně sedm metrů hlubokého vodního toku o šířce jednoho kilometru a s rychlostí proudu 2,5 metrů za sekundu. Psal se rok 1958.
Tank bylo především nutné hermeticky uzavřít. Na ústí hlavně byl například nasunut pryžový kryt, výfuk dostal těsnicí klapky. Na věž se také namontoval dlouhý úzký komín, kterým se přiváděl vojákům a motoru vzduch. Testovalo se na tancích T-54, i starších T-34. „Občas jsme vjeli do Máchova jezera, ale nezkoušeli jsme to tehdy ještě na žádné řece,“ podotkl Josef Haisler.
Na zámku byla speciální komora
Vojáci se také připravovali na možnost komplikací a zalití tanku vodou. Za tímto účelem mohli trénovat se speciálními přístroji v zámku v Doksech. Voják mohl sedět ve speciální komoře, která umožňovala zvyšování tlaku až na sedm metrů.
Mezi spolupracovníky Josefa Haislera byli také specialisté na vyproštění utopeného tanku i záchranu posádky. V případě nebezpečí bylo nutné tank nechat zaplavit, aby posádka otevřela poklop a se speciálními přístroji se dostala ven.
„Při našich testech se nic nestalo. Tank se musel nouzově opustit až při pozdějších vojskových zkouškách, kdy se brodilo deset tanků na Libavě,“ poznamenal Haisler.
Osádka viděla ven díky periskopu vytvořenému z úzkého komína pomocí čočky a zrcátek. Na druhé straně řeky se řidič musel trefit do desetimetrového prostoru vymezeného trasírkami.
„Musel se stále upravovat směr, proud tank stáčel. Velitel tanku mačkal dvě tlačítka. Jedno nalevo a druhé napravo. Signalizoval tak řidiči, jak má upravovat směr,“ vzpomněl Josef Haisler.
Sám v tancích jako jejich velitel pod vodou seděl. „Strach jsem necítil. Jen respekt. Bylo to dobrodružství. Bral jsem to i tak, že když jsem to nařídil ostatním vojákům, musím to zvládnout taky,“ vzpomínal Haisler.
Dunaj poprvé tanky překonaly v září 1959 ve Zlatné na Ostrove nedaleko Komárna. A pak v rámci zkoušek ještě několikrát. Rok nato už proběhly vševojskové zkoušky v menší hloubce na Libavě. Na starosti je už měl útvar z Přáslavic a Josef Haisler měl v té době roli poradce.
Za normalizace ho degradovali
Je paradoxem dějin, že se tanky v tajném výzkumu připravovaly na možnost napadení západních armád a překonání Rýna, přitom se Haislerovi staly osudným tanky z východu.
V srpnu 1968 totiž začal impulzivně a nekompromisně bojovat proti vpádu vojsk Varšavského paktu na území tehdejšího Československa. Když se o okupaci dozvěděl, ještě té noci v Bělé pod Bezdězem tiskl v papírnách protiokupační letáky. Až do podepsání Moskevského protokolu se podílel také na vysílání protiinvazního rádia Bezděz.
Dostal se kvůli tomu do seznamu pravicových osob určených k internaci. V době normalizace přišel o vojenskou hodnost, byl vyloučen ze strany a nesměl pracovat v okrese Česká Lípa. Živil se pak jako technik v papírnách. Po znovuobnovení Československé obce legionářské se v roce 1992 stal jejím členem.
