Právě šedesátiletý malíř Jan Šafránek vystavuje v Klementinu své práce z posledních tří desetiletí. Jako doprovod k výstavě vyšel reprezentativní katalog s texty Jana Kříže, Viktora Šlajchrta a Richarda Druryho a více než sto padesáti reprodukcemi.
Šafránkovo jméno bývá spojováno se Školou české grotesky, literárně-výtvarnou družinou, která se v první polovině 70. let minulého století formovala především zásluhou teoretika Josefa Kroutvora a která dobové poměry karikovala v básních i obrazech s citem pro lyricky absurdní humor.
Šafránek však v jejích řadách, po boku Zbyška Siona, Karla Nepraše nebo Eugena Brikciuse, dlouho nepobyl. Do Prahy přišel až ve čtyřiasedmdesátém roce - jako autodidakt, jenž od svých třinácti na čas bral lekce u regionálního malíře a zkraje 70. let si vyzkoušel malování reklamních panelů pro filmový podnik v rodném Hradci Králové. A po necelých pěti letech, po podpisu Charty 77 a následných výsleších, byl nucen emigrovat.
Světoběžník
„Dlouho jsem se rozhodoval,“ říká k tomu v rozhovoru s Viktorem Karlíkem, „byl jsem českej malíř, svý témata jsem nacházel ve svým bezprostředním okolí, který jsem dobře znal: v hospodách, bufetech, vinárnách, nádražních halách, v socialistickejch domácnostech a na lidovejch slavnostech.“
V letech po odchodu bohatě cestoval po celém světě: pobyl v západní Evropě, v USA, Austrálii i Jižní Americe, navštívil exotické krajiny Fidži, Tasmánie, Tahiti - a vypracoval se v originálního malíře-kosmopolitu, v jehož rukopise se potkávají vlivy naivního umění, hyperrealismu i pop-artu.
Svá výlučně figurativní plátna Šafránek maluje zářivě sytými a bohatými barvami a své středostavovské postavy zachycuje v nejběžnějších činnostech, a to ve sceneriích města i venkova. Pouliční prodavači a pouliční umělci, trhovci, čtenáři novin v kavárnách, baroví pijáci a hráči karet se v jeho díle potkávají s výletníky, víkendovými sportovci či piknikujícími rodinami.
Slast ze všedního
Jeho pojetí grotesky vyvěrá ze zkušenosti s bezprostřední skutečností, ze zahlédnuté životní situace - jeho humor však není ani ironizující, ani absurdní, je nanejvýš lehký, mírně bavící a mírně pobavený.
„Nechci být a nikdy jsem nebyl kritikem a moralistou,“ říká. „Maloval jsem, v čem jsem žil.“ To platí přesto, že Šafránkovi občas do štětce přijdou prvky fantazijní a jindy prvky existenciální, a divákovi tak náhle připomene jednou práce Reného Magritta a druhdy Edwarda Hoppera.
Vesměs však plátna Jana Šafránka mají jednotící náladu nedělní slavnosti: slastně zastavené a donekonečna protahované chvíle, v níž je koncentrovaná rozkoš ze všeho obyčejného, banálního a všedního.
„S melancholickou ironií zobrazuje Šafránek povrch reality, v níž se evangeliem stala reklama, bohoslužbou uspokojování potřeb, transcendencí hospodářský růst,“ píše v knize Viktor Šlajchrt. „Nepatří přitom k rebelům... Zdálo by se spíš, že plyne s proudem.“
Přestože malíř objel skoro všechny kontinenty, jeho senzibilita vždycky dokázala vyhmátnout výjevy stejného druhu: jako by je od počátku nosil v sobě - a na svých cestách jen jeden za druhým radostně potkával.
JAN ŠAFRÁNEK - Svět lidí
Galerie Klementinum, Křižovnická 190, Praha 1, kurátor Karel Holub. Výstava trvá do 15. června, vstupné 80 korun
Hodnocení MF DNES: 100 %
