Jakkoliv je xenomorf z klasického sci-fi hororu režiséra Ridleyho Scotta z roku 1979 počinem, který Gigerovi přinesl věhlas i mimo okruh výtvarného umění a do značné míry z něj udělal „kultovního“ umělce, v jeho díle nejde primárně jen o navození pocitu děsu z krvelačného tvora s vysouvací čelistí a kyselinou místo krve.
Jistěže jednou, nikoliv ale jedinou emocí, kterou při pozorném vnímání Gigerových obrazů a objektů zažíváme, je strach. Ale spíš než to, co vidíme, nás znepokojuje a děsí to, před čím varují. Existenciální úzkost vyvěrá z motivu bitvy člověka a stroje, která končí děsivým příměřím. Jeden bez druhého nemůže existovat, přičemž Giger nedává odpověď, zda je to dobře. Pouze konstatuje. S chladným odstupem a mrazivou precizností.
Na jeho obrazech jako by se zastavil čas i pohyb. Jeho obličeje mají zvláštně zasněný, vědoucí výraz, jako kdyby tušily něco víc, než je schopna pojmout obyčejná lidská mysl. Vznášejí se ve vzduchoprázdnu v hrozivém tichu, jsou starší než lidstvo samo.
Biomechaničtí „prastaří“, od nichž vede spojnice k dílu H. P. Lovecrafta, od něhož si HR Giger vypůjčil název Necronomicon pro první souhrnnou knihu svého díla. A na jejím základě dostal nabídku od již zmíněného Ridleyho Scotta.
Jeho dílo si přivlastnili i hudebníci
Stejně jako se stal Giger pojmem na poli filmového sci-fi hororu – kromě prvního Vetřelce se podílel na třetím díle v režii Davida Finchera a navrhoval rovněž nábytek do síně rodu Harkonnenů pro bohužel nikdy nerealizovanou filmovou verzi románu Duna, kterou chystal Alejandro Jodorowsky – přivlastnila si jeho dílo i hudební komunita.
Jak univerzálně a napříč všemi možnými žánry Gigerovo dílo k hudebníkům promlouvalo a stále promlouvá, svědčí to, že s jeho obrazy vyžili vznosní art rockoví Emerson Lake & Palmer, punkeři Dead Kennedys, nu-metaloví Korn, zpěvačka Debbie Harry z novovlnné kapely Blondie nebo švýcarská metalová legenda Celtic Frost, později Triptykon, s jejímž frontmanem Thomasem Gabrielem Fischerem pojilo HR Gigera přátelské pouto. Hovoří rovněž v dokumentu Revealed, který je na výstavě ke zhlédnutí, a jeho jméno čteme na plakátě v kolonce Poděkování.
Estetika Gigerova díla byla a je blízká všem možným subkulturám, oslovuje metalisty, gotiky, kyberpunkery a nadšence do technologií. Někomu jistě může být sympatické a blízké i tím, jak spolehlivě dokáže šokovat a popudit například otevřenou sexualitou, ale takto lacině Giger nikdy provokovat nechtěl.
Odvaha jeho prací nespočívá v tom, kolik penisů a vagín dokázal vměstnat na obraz Penis Landscape, ale s jakou jasnozřivostí dokázal varovat před tím, co nás možná čeká. Jak trefně a vizionářské byly jeho obavy, strachy a noční můry. Co všechno dokázal vylovit ze svého podvědomí a předat to tak umělecky strhující a originální formou.
Výstava Gigerova díla, kterou v roce 2005 uspořádalo Národní technické muzeum v Praze, nesla název Mimo dobro. Byl to chytlavý, ale nepříliš výstižný titul. Implikoval, že Giger jaksi automaticky stojí na straně zla, což není úplně přesné. Pojmy „dobro“ a „zlo“ jsou v jeho ohromujících surrealistických vizích velmi relativní a prakticky se stírají. Metamorphoses, tedy Proměny, jsou mnohem výstižnějším pojmenováním pocitu, který si divák z výstavy v Hluboké odnese.
